Jak překládat poezii aneb není Tolkien jako Ferlinghetti

Je středa večer, ležím v posteli, čtu si knížku, na nic podstatného nemyslím, jen žena ševelí jak libé elfí zpěvy. Ačkoliv většinou dokážu zvuk jejího hlasu, když se mi to hodí, spolehlivě odfiltrovat, tentokrát není clona dokonalá a proniká ke mně několik slov: „věž... a ...prsten... a poezie... a překládat...“ Aha, manželku ještě nepustil fanouškovský běs: od premiéry Dvou věží navštěvuje jakýsi server, nutí mě, abych si ho občas taky prohlédl a ve svém volném čase pro něj zcela zdarma překládá z angličtiny. Snažím se zalézt jako Bilbo hlouběji do své nory, ale gandalfovskou strategii ovládá žena dokonale. Buší mi do peřiny - a já, poučen tím, že ani Bilbo nedokázal vzdorovat, raději vystrkuji ucho z pelouchu a poslouchám. Koneckonců hobit dopadl hůř: narozdíl od něj nemám v kvartýru trpaslíky.
Pochopil jsem záhy, žena po mě chce překlad básničky. Tedy abych byl přesný, nechce po mně, abych tlumočil verše rovnou z angličtiny, ale otrocký překlad už má pro mě připraven (včetně poznámek o víceznačnosti klíčových slov). Dobře ví, že tomuto úkolu nedokážu dlouho vzdorovat, takže místo toho, abych šel spát, až do půlnoci rýmuji. Kolem dvanácté mám pocit, že tu báseň odněkud znám, sahám do Dvou věží (překlad Stanislava Pošustová) a ejhle, vždyť ta báseň je v kapitole Král ze zlaté síně. Naštěstí je přeložena o dost jinak, takže jsem se nedřel zadarmo. Druhý den večer se mě žena ptá, proč jsem takhle přeložil to či ono a já vysvětluji. A druhý úkol je na světě: „Jé, to je docela zajímavé, napiš mi to jako komentář, ať si to přečtou ostatní prstenoví surfaři taky!“ 
Doufám, že budu relativně stručný a srozumitelný. Tolkien ve své próze (což je asi obecně známo) čerpal z rané středověké epiky. Tato záliba se u něj projevila i při psaní poezie. Nejedná se o věcné, realistické básně, kterým by slušel co nejvěrnější převod (tak jako je např. potřeba překládat moderní popisnou poezii - proto ten Ferlinghetti v názvu) - důležitější než izolovaná slova se u Tolkiena jeví celkový smysl, nálada a zvuk. Jinými slovy: u některé poezie je význam jednotlivostí (vět, slov, metafor) nadřazen formě, u Tolkiena (ale obecně u romantické, či impresionistické aj. poezie) je vyváženost formy nadřazena dílčím složkám. 

Where now the horse and the rider? Where is the horn that was blowing?
Where is the helm and the hauberk, and the bright hair flowing?
Where is the hand on the harpstring, and the red fire glowing?
Where is the spring and the harvest and the tall corn growing?
They have passed like rain on the mountain, like a wind in the meadow;
The days have gone down in the West behind the hills into shadow.
Who shall gather the smoke of the dead wood burning?
Or behold the flowing years from the Sea returning?

(Doslovný překlad:
Kde je teď kůň a jeho jezdec, kde je roh, co zněl?
Kde je přilba/helma a kroužková košile a světlé vlající vlasy?
Kde je ruka na struně harfy, a kde rudý planoucí oheň?
Kde je jaro, a úroda, a vysoko rostoucí obilí?
Přešly jako déšť na horách, jako vítr na louce,
Dny zmizely na Západ za kopce v stínu.
Kdo sklidí/sebere kouř z uschlého/mrtvého hořícího dřeva?
Nebo spatří uplynulé roky, jak se navrací z Moře?)

Co zachovat, čeho se vzdát? Při bližším rozboru zjistíme mj. tyto možnosti:

• Báseň je kompozičně dvojdílná. První čtyři verše opěvují „staré dobré věci“, ptají se: Kde jsou? V druhé části dostáváme jasnou odpověď, tyto věci jsou pryč, objevují se obrazy zániku a plynutí času, po úvodních otázkách „Where...?“, přichází koncová pointa: „Who...?“ Toto v češtině udržet půjde a je to žádoucí.
• Báseň je rýmovaná, přičemž Tolkien využívá gramatického rýmu na -ing. Je jasné, že samé gramatické rýmy by v češtině zněly dost hloupě - tudy cesta nepovede. Rýmovat je ale nutné, umístění rýmů zachovat.
• Báseň je aliterační. Aliterace (neboli náslovný rým = hodně slov začíná podobnou hláskou či slabikou) je typický prvek starší poezie - zvlášť severská literatura z něj udělala závazný kánon. Nutné zachovat, ale dá to práci.
• Metrum: verš je převážně 14 slabičný, pokud bych chtěl hledat přízvučnou podobnost s češtinou, obsahuje jak daktylské (tříslabičné stopy), tak jamb (dvouslabičná stopa, první slabika nepřízvučná). Něco z toho půjde udržet, ale počet slabik nemá smysl respektovat. Poslední dvojverší je výrazně kratší (což by se asi dalo vyřešit, ale tady jsem selhal, všechny moje pokusy se špatně rýmovaly, nebo byly nerytmické).
• Báseň naráží na historii Středozemě - Moře a Západ mají v tomto kontextu hlubší funkci. 

Další dílčí obrazy udržet tehdy, pokud mají jasnou vazbu na Rohan (kůň, jezdec, roh), kvůli zvukomalebnosti a aliteraci občas použít slovo z jiným primárním významem, ale podobnou náladou, v zájmu plynulosti sylabotonického verše (typického pro češtinu) občas přimyslet vhodný přívlastek apod., který v původním textu není.

Výsledek:

Kde je kůň a jeho jezdec? Kde roh, co ticho zhasil?
Kde helma a zbroj zůstaly a zářivé vlající vlasy?
Kde je dlaň hladící harfu a oheň rudě zářící?
Kde dřímá jaro a úrodné dny a vysoké obilí zrající?
Zmizely jako vítr z luk, jak horský déšť, co minul;
Dny dávno zašly k Západu, za kopce zapadly v stínu.
Kdo sklidí dým z dřev skácených, co v ohni vidíš hořet?
Kdo spatří roky ztracené, jak znova vstanou z Moře?

Pro srovnání překlad Stanislavy Pošustové:

Kde je teď jezdec a kůň? Kde roh, který pěje?
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?
Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se roky, jež do moře napadaly?


P.S. Manželka je roztrpčena úvodem mého komentáře. Prý si ten web čtou i cizí lidé a ti neznají můj humor. Tak tedy přísahám: ve skutečnosti to bylo ve středu úplně jinak :-)