18. ledna 2004: Jak jsem si předsevzala, píši, zatím do šuplíku, první část recenze - z pohledu diváka – nečtenáře. Tedy, trilogii jsem sice četla, ale za těch pár let mi v hlavě zbyla jen informace, že Frodo svůj úkol nakonec nějak zvládne a dokonce to i přežije. Od chvíle, kdy první díl Pána prstenů vstoupil do kin, dávkuji si jednotlivé díly postupně tak, jak nám New Line Cinema servíruje filmy.

Pro filmový Návrat Krále mi jako první naskočí slovo strhující. Film nabírá tempo mnohem dříve než předchozí díl a až do konce si ani nevzpomenu na kofolu připravenou pro případ únavy. Minas Morgul je strašidelně krásná, Nazgúlové na dracích konečně nahánějí tu pravou hrůzu, bojové scény řinčí velkolepým hrdinstvím...

Návratem krále se celá trilogie nádherně uzavírá a jednotlivé díly získávají přesně to místo, které jim patří: Společenstvo je dokonalým expozé, vtáhne nás do Středozemě, než stačíme říct prsten. Dobrodružství se tryskem rozjíždí, zatím vypadá optimisticky, pohádkově, s živoucími legendami na každém kroku. Údiv a rozechvělé očekávání, kterého se nejsme s to nabažit. Možná i proto považuje řada z nás filmové Společenstvo za nejlepší díl. Dvě věže, pomalejší a temnější, jsou klidem před bouří, nádech k něčemu velkolepému, co neodvratně musí přijít. Samy o sobě neobstojí tak jako Společenstvo, ale jejich funkce v trilogii je nezpochybnitelná. A pak závěr. Návrat krále splňuje všechny parametry vrcholu: emoce obnažené na kost, hrdinské činy hodné legend, pochodující dějiny. Filmařské trumfy všech barev jsou vyloženy na stůl.

Z hlediska scénáře není filmu prakticky co vytknout, je to jen pár (doslova :-)) drobností. Nejzávažnější je asi nedotažení osudu Sarumana – padouch jeho formátu by si přece jen zasloužil nějaký efektní konec. Omluvou budiž, že jej podle všeho spatříme v rozšířené verzi a že pod lavinou dalších událostí je velmi snadné na Sarumana docela zapomenout… Druhá výtka patří hollywoodskému klišé, které scénáristům přes veškerou snahu proklouzlo. Ano, polibek Aragorna a Arwen na Aragornově korunovaci. Jakkoli nemám ráda rčení o prohřešcích „proti duchu knihy“, tentokrát není pochyb, že skutková postata tohoto podlého činu byla naplněna. Žádný král, ať už historicky skutečný či legendami smyšlený, by soukromé záležitosti tohoto typu na veřejnosti neřešil. Nota bene na korunovaci, která podléhá přísným společenským pravidlům. Heslo „bourejte konvence, buďte spontánní a sví“ je typickou záležitostí hollywoodských filmů a v eposu typu Pán prstenů opravdu nemá co dělat.
Tyto prohřešky lze ale lehce prominout, neb jsou více než bohatě vyváženy opravdovými lahůdkami. Za nejzdařilejší obecně považuji ztvárnění emocí a hrdinského patosu v tom nejlepším slova smyslu. Faramir jedoucí se svou družinou na smrt za zvuku Pipinovy průzračné písně a s prostřihy na šíleného, dekadentně hodujícího Dénethora - ještě teď se mi svírá hrdlo. V těsném závěsu následuje armáda Rohirů vyjíždějící do boje za Gondor, Gandalfova slza v okamžiku pádu Saurona, klanění celého Gondoru hobitům. Velkolepá krása, čert vem jeden hloupý polibek…

Herecké výkony již tak vyvážené nejsou. Předem ke mně pronikla informace o nepříliš přesvědčivém Viggo Mortensenovi. Slabiny jeho hereckého projevu už navíc začaly vynikat v rozšířených Dvou věžích, a tak jsem byla připravena na nejhorší. Nakonec to nebylo tak zlé, ale pravdou je, že Mortensen prostě nemá charisma krále. Jeho silnou parketou je individuální hrdinství - jako Hraničář, mlčenlivý muž činu, byl naprosto dokonalý. I v Návratu krále se ještě takové silné okamžiky objeví – například vstup do prokleté hory se slovy „Ze smrti žádný strach nemám“ vyzněl naprosto uvěřitelně. Z korunovačního projevu jsem mu ale nevěřila ani slovo a ani při motivaci armády nedosahoval královského výkonu Bernanda Hilla. Chvíle, kdy Théoden motivuje svoji armádu zvoláním „Deaaath!, vyhání krevní tlak do nebeských výšin. Ale uznávám, že najít herce, který by dokonale zvládl obě tak odlišné polohy, je jistě obtížné, ne-li přímo nemožné. Od přírody charismatického a důstojného vůdce Hilla si v roli Hraničáře taky představit nedovedu.
Jako jedna z velkých hereckých hvězd vychází z celé trilogie Miranda Otto coby Éowyn. Bezchybně ztvárnila dceru králů - silnou osobnost se srdcem hrdiny a přece ženu s masa a kostí. Nedivila bych se, kdyby ji neminulo nějaké to ocenění.
Gluma je opět více než živý. Hádka se Samem (Co tu děláš? Slídím!) je zkrátka grandiózní herecký výkon, ať už to hrají pixely nebo Andy Serkis. A hobiti – vždyť bych na ně úplně zapomněla! Asi je coby hlavní postavy beru tak nějak samozřejmě. A to je vlastně moc dobře.
Speciální pochvala přináleží castingu – dítě, představující Arwenina syna, bylo Liv Tylerové skutečně mimořádně podobné.

Asi nikdo nepochybuje, že bez triků a dokonalých kulis by filmový Pán prstenů nemohl existovat. V Návratu krále jsem nezaznamenala nic extrémně umělého (jako byli třeba vrci ve Dvou věžích). Naopak u některých scén jsem si vyloženě vychutnávala jejich dokonalost. Nazgúlští draci strhávající svými pařáty jezdce z koní, Odula omotávající Froda do pavučin, hroutící se Barad-dur (inspirace demolicí výškového domu byla zjevná :-)) - to vše vypadalo naprosto reálně.

A nakonec hudba. Přibyl motiv Gondoru, další známé motivy byly rozvedeny, někdy až do velkolepých rozměrů (například rohanské téma v podání dechů). K tomu Pipinova píseň – její síla tkví do značné míry i v kontextu, do nějž byla zasazena, ale věřím, že se neztratí ani samostatně. Hudba z Návratu krále spojuje to nejlepší z předchozích dílů a má tak všechny předpoklady vytvořit nejzajímavější soundtrack z trilogie. Záleží na konečném výběru skladeb – zda převládnou ty klíčové nebo bude zařazeno vše, co ve filmu zaznělo, a soundtrack se tak utopí v táhlých podbarvovacích smyčcích, jako se stalo Dvěma věžím.

1. února 2004: Kniha přečtena, příběh uzavřen. A s potěšením zjišťuji, že je to pořád týž příběh - ať už v knižní nebo filmové podobě. Ano, i coby čtenář tvrdím, že převod Pána prstenů na plátno se podařil. Středozemě ožila a promluvila filmovým jazykem.

Veškeré změny, které provedl scénář oproti knižní předloze, sledují jediný účel – aby film fungoval jako film. Filmová zkratka a tempo jsou těmi „viníky“, kteří mají na svědomí vypuštění některých scén; někomu třebas i milých, ale pro klíčový příběh postradatelných.
A pak je tu srozumitelnost. Zatímco kniha může řadu faktů detailně vysvětlit v rozsáhlých rozhovorech, popisech či dokonce dodatcích, film si musí vystačit s obrazem a stručnými dialogy, které půjdou hercům „do pusy“. Proto scénáristům nezazlívám, že si občas dovolili mírnou modifikaci či dokonce připsali scény nové. Nebylo jich mnoho a vždy to bylo za účelem zvýšení srozumitelnosti, zejména pokud se jedná o motivace některých postav. Zde narážím například na posílení postavy Arwen (když si ji jeden z hlavních hrdinů na konci bere, je vhodné vědět proč), způsob Faramirova odmítnutí prstenu (jeho motivace jsou v knize popsány poměrně složitě a na více místech), Aragornovo „zmrtvýchvstání“ (aby byla zřejmá jednostranná láska Éowyn), či rozkol mezi Frodem a Samem u Cirith Ungol (zdůraznění vlivu prstenu).
Nezastírám, že některé změny mi též nejsou po chuti a vyjádření určitých věcí se mi líbí více v knižní verzi (např. onen příjezd Arwen do Minas Tirith). Naopak ale některé pasáže pokládám za zdařilejší ve filmu (návrat hobitů do Kraje). Takže je vlastně vyrovnáno…
Podstatné však je, že jde stále jen o detaily, z hlediska celku ne příliš významné. Vždyť nikdy nedochází k překroucení základních faktů (Faramir prsten odmítnul – toť fakt, Frodo a Sam se v doupěti Oduly rozdělili – toť fakt, Aragorn do Helmova žlebu nakonec přijel, tak co). Odlišnosti v ději jsou plně v intencích „vypravěčského šumu“. I klasické pohádky mívají více verzí, když si je po svém upraví jejich sběratelé či rodiče vyprávějící je dětem. Vůbec tedy nepokládám za špatné mít Pána prstenů „jak jej vypráví Tolkien“ a „jak jej vypráví Jackson“.
Přitom úcta scénáristů ke knižní předloze je více než zřejmá. Ať už jde o pečlivost ve vizuální stránce (exteriéry, kostýmy či drobné předměty, kterých si všimne jen fajnšmekr) nebo o hojné využití dialogů a slovních obratů z knihy, byť jsou občas vloženy na jiném místě či jiné postavě do úst. Čtenáře potěší, když Gandalf popisuje Pipinovi posmrtný svět slovy z posledního odstavce knihy, čímž je lidem nepřístupný Západ kladen do nového, nikoli nezajímavého, kontextu: „…A tu se mu zdálo, že se šedá záclona deště proměňuje ve stříbrné sklo, shrnuje se a on vidí bílé břehy a za nimi dalekou zelenou krajinu v rychlém rozbřesku…“

Příhodnější slova k zakončení než jsou tato, už asi nenajdu. S otevřením knihy či usednutím před plátno se záclona našeho světa shrnuje a vplouváme do fantasticky neskutečné Středozemě. Kniha i film mají tutéž moc.