O mečích nejen ve filmu Pán Prstenů - rozhovor s mečířem Peterem Lyonem a výtvarným návrhářem Johnem Howem
Tento článek není žádnou novinkou, na internetu se povaluje již pár týdnů.  Ale těm, co ho ještě nečetli, snad přijde vhod.
Přeložila Nenja, díky moc!

Když se 19. prosince 2001 uskutečnila premiéra filmu "Pán prstenů: Společenstvo prstenu", byli příznivci šermu a mečů po celém světě nadšeni při pohledu na výsledky množství práce vložené do návrhů a vyroby mečů a dalších zbraní. V tomto exkluzivním rozhovoru se seznámíme se zákulisními komentáři dvou mužů zodpovědných za to, jak meče nakonec vypadaly: malíře a výtvarného návrháře Johna Howea a mečíře Petera Lyona. 

Poznámka k rozhovoru: Přestože jsem si plně vědom toho, že meče a další rekvizity jsou produktem týmové práce, rozhodl jsem se vyzpovídat tyto dva muže, kteří - alespoň podle mého názoru - stvořili nejlepší meče v historii fantasy filmů. Dalšími návrháři, kteří se značnou měrou podíleli na vzhledu mečů, byli Daniel Falconer, Warren Mahy a Ben Wooton. Jejich příspěvek k výslednému úspěchu byl zásadní, a proto by neměl být opomenut. 

Björn: Můžete nám říct něco o sobě a svém zázemí?

Peter: Stejně jako kolem výroby mečů se velká část mého života točí kolem zájmu o dějiny středověké Evropy a snahy oživit a vyzkoušet různé aspekty jejího života. Už od dětství mě zajímala historie, nejprve to byly dějiny starověku se svými nevyřešenými záhadami, později jsem se zaměřil na středověk. Počátkem 80. let jsem se na univerzitě zapojil do hraní fantasy RPG her, které hraji dodnes. Kombinace pseudohistorie, kouzel a fantazie podnítila můj zájem o dějiny středověku a touhu naučit se zacházet se zbraněmi té doby a vyzkoušet si i souboje - i když ne ty špinavé kousky! V roce 1984 jsem se dostal k historickému šermu. Začal jsem u soubojů a pokračoval účastí v rekonstrukcích středověkých bitev, výrobou dobové výstroje a jejím zkoušením přímo v poli. Nejnověji se do těchto rekonstrukcí zapojuji jako jezdec a poslední dva roky se účastním jezdeckých turnajů. Je to náročný a namáhavý sport, ale také velmi uspokojujíící. Stejně jako mé ostatní koníčky mi pomohl při výrobě rekvizit pro film, protože jsem měl představu, jak by tyto rekvizity měly fungovat a jak by se mně samotnému líbilo, aby fungovaly, kdybych je měl používat. 

John: Já jsem strávil pět let na umělecké škole jako většina mladých lidí, kteří nejsou schopní najít si nějakou pořádnou práci. Jinak pracuji jako ilustrátor na volné noze. Také jsem členem malé skupiny historického šermu. Víc se o nás dozvíte na www.companie-of-st-george.ch

B: Petere, jak dlouho už vyrábíš meče a jak ses dostal k práci na Pánovi prstenů?

P: První meč jsem si vyrobil sám pro sebe, protože jsem si ho nemohl dovolit koupit, a bylo to v roce 1986. Postupně jsem své mečířské umění zlepšoval a lidé mne začali žádat, abych vyrobil zbraně a výzbroj i pro ně. Dělal jsem to ve volném čase až do roku 1993, kdy jsem si vybudoval docela slušnou dílnu a začal jsem se cítit na to, že by mne mohla uživit. Prvních pár let to bylo těžké, ale postupně se z toho stalo slušné živobytí a pak se se mnou spojil Richard Taylor z Weta Vorkshop. Znal jsem Richarda několik let, byl jsem s ním v kontaktu pro případ, že by se naskytla příležitost pracovat pro nějaký film nebo televizní produkci. Zavolal mi koncem roku 1997, aby si se mnou promluvil o projektu, který se nacházel v prvních fázích přípravy. Bylo to tehdy tak tajné, že mi dokonce nemohl říct, jak se ten film jmenuje! Podrobnosti jsem se dozvěděl až o několik měsíců později, když jsem podepsal smlouvu. Začínat na projektu té nejvyšší úrovně bylo nesmírně náročné, ale Richard byl skvělý v tom, jak mně i ostatním pomohl vpravit se do toho. 

B: Jaká byla vaše první reakce na otázku, jestli chcete na tom projektu pracovat, a čekali jste, že se z něj vyvine něco tak obrovského?

P: Abych byl upřímný, moje první reakce byla: "Super! Dlouhodobá práce, a ještě k tomu na celovečerním filmu." Dlouho jsem se zajímal o film z technického hlediska, ale nikdy předtím jsem na žádném nepracoval, a tak jsem v podstatě neměl tušení, do čeho jdu. Ostatní, kteří se podíleli na výtvarné stránce filmu, na tom dělali už několik měsíců a mně teprve pomalu docházelo, jak velká věc to je. A jak postupem času rostla publicita a zájem, začal jsem si uvědomovat, pro jak velké množství lidí je tenhle film důležitý, ale stále se ještě musím občas štípnout, abych věděl, že se mi to jen nezdá!

J: Já jsem si pomyslel: "Skvělé! Hollywoode, tak tady nás máš." A pak jsem si uvědomil, že to je na Novém Zélandu. Samozřejmě to znamenalo léto místo zimy, což bylo příjemné.

B: Když se vezmou v úvahu všechny okolnosti, bylo to tak patrně lepší. Každý, kdo mluví o práci na tomto filmu, říká, že to bylo náročné, ale zábavné. Už jste někdy předtím pro filmový průmysl pracovali?

J: Nikdy. Bylo to velmi náročné, ale úžasně zábavné.

B: Johne, které zbraně jsi navrhoval?

J: Bylo jich docela dost, na nichž jsem se podílel. Je těžké to určit přesně. Narsil, některé čepele Nazgülů, zbraně a zbroj skřetů v Morii. Většina ostatních zbraní byla výsledkem kolektivní práce. Mám jeden dobrý příklad - za nic na světě si nevzpomenu, kdo přišel s tím zalomeným hrotem na konci krátkých širokých skurutských mečů. Mohl to být kdokoli z nás. Je to jen taková hloupost, ale znázorňuje to základní chyby v Sarumanových přípravách, je to spíše něco jako tak úzce zaměřeného, že to opomíjí všechny ostatní možnosti. A zároveň v sobě obsahuje cosi, co předznamenává styl boje. Byla tam spousta změn - z něčího náčrtu se třeba vynořil nápad a ostatní jej převzali a pustili se do jeho rozvíjení. Kývnutí Petera Jacksona bylo pokynem k zuřivému rozpracování jakéhokoli nápadu, který se mu zalíbil. Vládla soutěživost.

B: Kde jste brali nápady?

J: Měli jsme heslo: "Co dobře vypadá, je dobré." Chci říct, vždyť je to směšné, banda chlápků z dvacátého století se snaží jen tak z ničeho navrhnout předměty, které mají být výsledkem bezpočtu let vývoje a používání? Není to vážné, rozhodně to není historické, ale dobře jsme se u toho pobavili. Mým hlavním cílem bylo nepustit na plátno nic opravdu šíleného. 

B: Tak to se ti podařilo, to je jasné. Meče a dýky se poněkud liší od popisu v knihách. Jaké jste měli důvody udělat je takové, jaké jsou ve filmu?

J: Opravdu se liší? Mnohem méně klenotů na jilcích a pochvách, to určitě! Tolkien měl zvláštní vkus, pokud jde o zbraně. Rád bych se ještě zmínil o lidech, kteří navrhovali pochvy, nebo spíše jejich konstrukci. Většina filmových pochev je neohrabaná a neforemná, protože se musí přizpůsobit mečům s hrubou a tupou čepelí. Vlastně i devadesát procent pochev replik historických mečů je takových - prostě hnusných. Weta Workshopu se podařilo vyrobit kevlarové pochvy, tenké skoro jako papír, které se modelovaly přímo na čepelích a pak se potahovaly kůží a doplňovaly kováním a závěsy. Všimněte si jich pořádně na DVD, nedostalo se jim takové pozornosti a chvály, jakou si zaslouží. 

B: Nu, filmové pochvy bezpochyby mají jisté nedostatky v oboru chalcedonu... Což jim je jen ku prospěchu. Petere, jaké zbraně jsi vyráběl ty?

P: Dělal jsem většinu "hrdinských" zbraní, ty nejpropracovanější, které jsou vidět ve velkých detailech, včetně těch, které se objeví až ve druhém a třetím dílu, plus hliníkové čepele pro spoustu kaskadérských zbraní, jichž bylo zapotřebí - jsou lehčí než ocelové a používají se ve scénách soubojů. Většina zbraní, které se objevují jen v pozadí, a jilce kaskadérských zbraní byly vymodelovány ze speciální tvrdé plastické hmoty. Také jsem vyrobil čepel Gil-Galadova kopí Aeglosu a několik zvláštních zbraní. 

Meč pána Nazgůlů

Meč Nazgůlů

B: Co nám můžeš říct o výrobě oněch "hrdinských" mečů?

P: U všech zbraní bylo mým úkolem vzít závěrečný schválený návrh a převést jej z dvourozměrné kresby do třírozměrného meče, který by vypadal "správně" ze všech možných úhlů pohledu. Tuto práci jsem měl zjednodušenou díky návrhům, které byly po dlouhém procesu svého vzniku dokonale propracované. Ke každé zbrani, která šla do výroby, byly přiloženy i všechny "skoronávrhy". Mým úkolem bylo vyrobit zbraně tak dobře, jak jen to bylo možné, a dokonale funkční až na ztupené ostří. Všechny čepele jsou vyrobeny ze zušlechtěné pružinové oceli, a kdyby byly ostré, mohli byste se na ně spolehnout, i kdyby vám šlo o život. Kování je většinou ocelové nebo bronzové, rukojeti ze dřeva ovinutého kůží, drátem nebo jinými materiály. U hmotnosti se počítalo s tím, že je herci budou muset nosit celý den, ale čepele nesměly být zase tak tenké, aby se ohýbaly - požadavky na jakoukoli skutečnou zbraň. Skutečnou výzvu představoval Glamdring se svou velkou listovou čepelí. Mohlo se snadno stát, že by byl neohrabaný, a tak jsem v nejširší části čepele vybrousil úzký žlábek a výsledný meč byl pak dobře vyvážen hlavicí jilce. Elegantní zbraň. Andúril/Narsil, má klasickou zužující se čepel a zajímavě zdobený jilec. Konce záštity a hlavice jsou zformovány do velice jemně trojrozměrně řešených trojúhelníkových útvarů, potažených bronzem. Aragornův první meč je jedenapůlruční meč s hezky řešenou záštitou a jilcem. Jako mnoho jiných zbraní vypadá docela prostě, ale má nádherné detaily. Za Žihadlem se skrývá spousta návrhařské práce, protože je to jedna z nejdůležitějších zbraní ve filmu. Propojení čepele se záštitou, obojí ozdobené rytinou, a spojení záštity s jilcem je nádherné. Je to další zbraň, která vypadá prostě, dokud se na ni nepodíváte zblízka. Boromirův meč je široký jednoručák - ke správnému zacházení s ním je třeba silného válečníka, jako je právě Boromir. Tento meč také mohl být strašlivě těžký, ale širokým žlábkem se mi jej podařilo hodně odlehčit a masivní hlavice jej dobře vyvažuje. Všechny meče byly opatřeny patinou, aby vypadaly používaně, jako by byly vyrobeny před dávnou dobou a přecházely z generace na generaci. U zbraní Společenstva jsme to provedli jemně, abychom nenarušili jejich vzhled, ale meče Nazgülů tvořily opačný extrém. Na čepelích jsem nadělali záseky a vrypy a upravili je tak, aby vypadaly velmi staře, zrezivěle. Meče mají působit hrozivě, odrážet povahu svých nositelů. 

Glamdring

B: Který byl nejnáročnější na výrobu?

P: To je těžká otázka, protože každý má své výhody i úskalí. Glamdring se svou zaoblenou listovou čepelí a přechodem do záštity a jilce se velice lišil od mečů, které jsem byl zvyklý dělat, ale práce na něm mě opravdu těšila, a stejné to bylo s Andúril/Narsilem a jeho neobvyklým opracováním jilce a rytinami. Rozhodně nejnáročnější bylo Gil-galadovo kopí Aeglos, ale také jsem z něj měl největší radost. Čepel se zužuje a rozšiřuje, jako by se vlnila, a směrem ke hrotu se ztenčuje na polovinu. Linie křivek musely na sebe dokonale navazovat. Celá čepel i její násada je pokryta rytinou. Úponky révy na násadě jsou z bronzového drátu, takže působí plasticky, zatímco listy na čepeli jsou ryté. Ty plastické úponky jsem vymyslel já a byla to docela dřina, dát všechny ty detaily dohromady, ale za tu námahu to stálo, ačkoliv si budete muset počkat na DVD, abyste mohli všechny zbraně plně ocenit.

Narsil / Andúril

B: Ano, škoda, že diváci zahlédli Aeglos jen na kratičký okamžit v prologu. Vždyť skoro ani není poznat, že patří Gil-Galadovi! Ale je skvělé vědět, kolik péče bylo věnováno i věcem, které se na plátně sotva mihnou. 

B: Johne, který meč pro tebe představoval při navrhování největší výzvu?

J: Každý byl výzvou.

B: Jak to, že meče, které má Arwen, Elrond a další elfové, jsou zakřivené?

J: A proč ne? Dobře se hodí k jejich stylu boje a vypadají velmi secesně. Řekl snad profesor Tolkien, že všechny meče jsou rovné? Tak to jsem musel přehlédnout. 

B: To je pravda, do takových podrobností Tolkien při popisu elfských zbraní nezacházel. Teď, když to říkáš, si uvědomuji, že secese vlastně tvoří základ elfského výtvarného stylu. Hodně mi to připomíná Victora Hortu, pokud se hodně nemýlím. 

J: Je to Hector Guimard. Elfové mají být mnohem kultivovanější, krásnější a dovednější, než si my jako lidé dokážeme představit. V secesi je taková míra elegance, že se jí v tom žádný jiný styl nevyrovná. Jistě, příspěvěk východních zbraní je také významný - představ si samuraje s dokonalou kulturou Jugendstilu 19. století. 

B: Jak se vám dvěma spolupracovalo? Když se spojily tvé mečířské dovednosti a zkušenosti z rekonstrukcí středověkých bitev s Johnovými zkušenostmi z historického šermu, působila výsledná směs jako motor tvůrčího procesu, na jehož konci byly meče, které vypadaly jinak, než jste si původně představovali? 

P: Když jsem se s Johnem poprvé setkal, věděl jsem jen to, že je nejpřednějším světovým ilustrátorem Tolkienových děl. Až později jsem zjistil, že je také členem jedné z nejvěhlasnějších skupin historického šermu v Evropě. Zanedlouho jsme si spolu vytvořili cosi jako společnost vzájemného obdivu a mně pak bylo velmi líto, když se John musel kvůli svým dalším závazkům vrátit do Švýcarska. Práci jsme měli jasně rozdělenou - John navrhoval většinu výtvarných celků, ale také předmětů, jako jsou zbraně, a já jsem je vyráběl. Johnovy znalosti a zkušenosti mi výrobu zbraní hodně usnadňovaly, protože on chápe, co všechno je zapotřebí, aby meč "fungoval", a propracovanost jeho návrhů neponechávala nic náhodě. Schůzky návrhářské skupiny také hodně pomáhaly. Naší představou bylo udělat zbraně, které by nebyly jen historickými napodobeninami, ale přesto musely být funkční. A protože všechno, co se dá použít jako zbraň, už také někdy v dějinách použito bylo, vedlo nás to k tomu, abychom jako základ návrhů použili historické zbraně, ale bez toho, abychom je prostě okopírovali. Oba dva obdivujeme dobré zbraně a to nám oběma naši práci usnadňovalo. 

J: Peter Lyon je mistr zbrojíř a mečíř. Produkce měla skutečně šťastnou ruku, když si ho vybrala jako vedoucího zbrojnice ve Wetě. Peter má pravdu, opravdu jsme měli dvoučlenný klub vzájemného obdivu! Můžeš nechat v návrzích celé své srdce, ale pak stejně musí přijít člověk pracující s kovem, který urazí zbytek cesty k cíli, pokud z návrhů vycítí ten správný směr. Ono se to může snadno zvrtnout a pak to končí bolestně.

B: Do jaké míry spoléháš na popisy v knihách? Tolkien byl spíše neurčitý, ale několik náznaků, jak meče přibližně vypadaly, přece jen zanechal.

P: Všechny meče jsou založeny na Tolkienových popisech, ale ty jsou obvykle tak stručné a někdy tak mlhavé, že když se na ně člověk podívá kriticky (například "s velkým jilcem"), zůstává mu ještě hodně prostoru pro vlastní představivost. Jde spíše o to, aby zbraně odpovídaly postavám a aby každá z nch byla nezaměnitelná a snadno rozpoznatelná, ale tohle je skutečně otázka, na kterou by John odpověděl lépe než já.

J: Ani ne. Myslím, že naše druhé heslo znělo: "Ale v knihách není napsáno, že to takhle NEBYLO..."

B: Jaké postupy jsi používal? Kování, odlitky z forem, nebo kombinaci obojího? Byly s tím vzhledem k podobě zbraní nějaké těžkosti?

P: Čepele byly většinou odlitky, někdy doplňované kováním, například u zakřivených čepelí Arweniny a Gil-Galadovy zbraně. Podoby zbraní nepředstavovaly žádné problémy, ačkoli jednotlivé části do sebe musely přesně zapadat, a tak jsem často zpracovával všechny součásti meče najednou, abych je mohl rovnou skládat. 

B: Byly jilce lité, nebo kované? Jaké materiály se používaly na rukojeti? 

P: Jilce byly většinou ocelové, kovaly se a brousily z ocelových bloků. Jiné byly bronzové, vyráběné metodou ztraceného vosku podle originálu, který vytvořil jeden ze sochařů z Wety. Rukojeti měly většinou dřevěné jádro opletené kůží, ale někdy také drátem nebo kroužky, aby se vylepšil tvar a vzhled.

B: Kolik mečů jsi vyrobil ty sám? 

P: Přesně jsem to nepočítal, ale bude to víc než stovka hrdinských zbraní a asi 300-400 hliníkových čepelí pro kaskadérské meče.

B: To je tedy pěkná spousta! Chci říct, v takovém šermířském filmu, jako byl "Highlander", jich měli půl tuctu.

B: Jak byste se svou zkušeností z historického šermu odhadli úroveň bojových scén v porovnání s jinými filmy? Šermířský instruktor Bob Anderson je veterán filmového průmyslu, ovlivnil nějak vzhled zbraní?

P: Souboje jsou stejně dobré jako kterékoli jiné, jaké jsem ve filmu viděl. Stejně jako bojovým stylům hlavních postav byla velká pozornost věnována odlišení stylů boje jednotlivých ras, elfů, lidí, skřetů, atd. To bude zřetelnější až v dalších dílech, kde je k vidění více bitev. Když dorazil Bob Anderson, většina zbraní už byla navržena a probíhala výroba. Bob je legendou filmového průmyslu, pohybuje se v něm už 35 let. Hodně vylepšil bojové styly hlavních postav a trénoval herce a kaskadéry. Nakonec nám složil obrovskou poklonu týkající se trvanlivosti kaskadérských mečů, když řekl, že musel přijet až na Nový Zéland, aby našel meče, které se nelámou! 

B: První obrázky replik mečů (Glamdring, Žihadlo, meč Černokněžného krále) firmy United Cutlery se setkaly s vřelým ohlasem příznivců šermu z celého světa, a to i těch konzervativnějších. Přestože byly meče navrženy a vyrobeny především pro film, čekali jste, že je někteří nadšení kritici označí za "nejlepší meče fantasy, jaké kdy kdo viděl"?

P: Dobré přijetí, jakého se mečům dostalo, je i poklonou týmu talentovaných návrhařů z Wety. Úmyslně se vyhnuli těm těžkým hrotitým mečům, jaké můžeme vidět na tolika zdech. Dělat dobře návrhařskou práci totiž vyžaduje velké soustředění a kázeň. Po celou dobu bylo naším cílem vytvořit výrazné zbraně, které by zároveň perfektně plnily funkci smrticích nástrojů. V tomto smyslu jsou "nejlepší meče fantasy" trochu ironií, protože my tento film vnímáme spíše jako "stvořenou historii" než fantasy. 

J: Možná mi jeden pošlou zadarmo, když poprosím, co myslíš?

B: Vzhledem k tomu, že se prodávají jak housky na krámě, tak by měli!

B: Myslíte, že vaše práce bude mít nějaký vliv na to, jak budou vypadat meče v žánru fantasy? Zatím jsme zvyklí na ty španělské hrůzy, co si lidé věšejí na stěny, se šklebícími se démony, lebkami, bodci, zubatým ostřím a podobnými šílenostmi. Myslíte, že se teď začneme setkávat s uměřenějšími, vkusnějšími návrhy?

P: Já v to doufám. Ty strašlivé zbraně, které zdobí tolik stěn, jsou výsměchem všemu, čím by meč měl být. Jsou těžké a pomalé, v souboji bys zahynul dřív, než bys stačil dokončit první výpad. Ty ozdobné prvky na nich mohou být nebezpečné stejně tak uživateli jako protivníkovi. Doufám, že Pán prstenů ukáže, že zbraně fantasy nemusejí být děsivě přeplácané, ale mohou být vkusné a elegantní.

J: Ne. Stěnám obývacích pokojů vládne špatný vkus, a to nejen v oblasti mečů. Na stěnách obývacích pokojů je totiž spousta místa, které touží být zaplněno. 

B: Našel se v nějakém jiném fantasy filmu meč, který se vám zalíbil?

J: Mně se líbil meč Draculy z Coppolova filmu. 

B: Hmm... Ten meč byl vyroben podle historického originálu, takže se zdá, že situace s meči ve fantasy filmech zatím není nijak růžová. Jaké podmínky musí meč splňovat, abyste ho označili za dobrý? 

P: Nejprve se dívám na to, jestli je to funkční zbraň, taková, na jakou bych se mohl spolehnout, kdybych se dostal do situace, kdy jde o život. To znamená, aby měl správnou délku, váhu a vyvážení pro způsob, jakým jej chci používat, dobře zakalenou čepel, která se neohýbá, žádné ozdoby, které by narušovaly jeho hlavní funkci smrticího nástroje. Tím není řečeno, že musí být úplně jednoduchý, jak prokázaly meče z Pána prstenů. 

J: Musíš z něho mít ten správný pocit. Vím, že to zní neurčitě, ale zahrnuje to všechna hlediska, v podstatě až k čichu a chuti. Tady neplatí jen jedno pravidlo. Kinematografie má strašlivý sklon k přehnanému zdůrazňování - ke snaze, aby věci byly pořádně vidět, zatímco zbraně jsou podceňovány. Na vkus průměrného návštěvníka kina prostě nejsou dost křiklavé. 

B: Kdybyste si měli vybrat jediný historický meč, který by to byl?

J: Já bych prosil od každého druhu jeden. 

P: Já mám rád, a také používám, jedenapůlruční meč s rovnou čepelí. Líbí se mi na něm, že je univerzální, umožňuje důrazný obouruční útok i obranu, ale lze si i uvolnit jednu ruku k odklonění útoku nebo k nějakému chvatu, nebo v ní můžeš držet štít. Mojí druhou volbou by byl velký dvouručák, protože mám postavu a váhu, abych jej mohl účinně použít - měřím 190cm a vážím 98kg. 

B: Jaký je váš dojem z renesance mečířství a historického šermu? Máme očekávat, že zbraň, která se už stala jen přehlídkovou rekvizitou nebo ozdobným předmětem, procitne k novému životu?

P: Jako sportovní náčiní a předmět akademického studia stojí meč na prahu druhé renesance, ale musíme se smířit s tím, že jako skutečnou zbraň se už jej vzkřísit nepodaří. Šerm beru jako bojové umění a příležitost pochopit něco z odkazu našich předků. Je povzbudivé vidět, jak historický šerm nabývá na vážnosti, že už není využíván jen jako protiklad ke zvýšení prestiže východních bojových umění, ale získává si respekt sám o sobě. Studie meče jako takového pak ukazují, že je to vytříbená a dokonale propracovaná zbraň, ne jen hrubě naostřená železná tyč.

J: Já o tom pochybuji. Kolo se znovuvynalézá každý den a je pořád kulaté. Kvalita většiny replik mečů je na ubohé úrovni. Buď jsou ostré, a pak je nikdy nevytasíš z pochvy, nebo to jsou ztupené soubojové meče, což už je špatně. Špatný vkus má skvělou budoucnost.

B: Chtěli byste něco vzkázat příznivcům šermu a mečů?

P: Žádejte neoblomně kvalitu a dostanete ji. Pojďte se zapojit do znovuvytváření a zachovávání dovedností potřebných k výrobě vysoce kvalitních mečů. Dokud budete mít na paměti, čím meče skutečně byly a jsou, budete se podílet na rozvíjení našeho pochopení a obdivu k těmto zbraním. 

J: Ano, a zacpěte si uši pokaždé, když uslyšíte to otravné a směšné "šššvunngg!!!" meče taseného z pochvy. 

B: A to byl docela hezký závěr našeho rozhovoru. Těším se na další film, a to nejen kvůli mečům. Děkuji vám, že jste mi věnovali svůj čas, pánové.