Vieme, aká mystika formuje budúce slovenské generácie?
Web Evanjelického informačného strediska se pyšní článkem Stanislava Hábera, který v posledních dnech vyvolal rozruch na spoustě diskusních webů. Komentáře fanoušků začínají někde u "Tolkien se obrací v hrobě", přecházejí přes "Jak má mít člověk kladný vztah ke křesťanství když tohle čte" a končí hláškami typu "Ten autor je debil". Posouzení nechám čistě na vás. Já si názor už udělal ...

Pán prsteňov J.R.Tolkiena nie je literatúra určená na povznášanie ducha človeka či rozšírenie jeho poznania. Je to produkt manipulácie vedomia prijímateľa podľa stanovenej slovnej konštrukcie, vedúcej osobnosť do osídiel vopred dohodnutých pravidiel. Už zo štruktúry deja a zápletky vidieť nosnú stavbu tohto myšlienkového literárneho chrámu, ktorý je budovaný na najlepších kabalistických tradíciách ostrovného Albionu. Je to akýsi druh príkladu, akým sa dá naprogramovať biologická bytosť - človek - podľa dopredu nastaveného cieľa.
...
...
Naproti tomu je Tolkien posadnutý svetskou mocou, ktorú ukul do temného Pána prsteňov, aby mu slúžili a klaňali sa ako zlatému teľaťu mocní vládcovia materiálneho sveta. Pritom Tolkien nám neponúka rozprávkové morálne poučenie, že dobro víťazí nad zlom. Naopak, pripomína nám, že svet je tragická aréna individuálnych vášní, ktoré rozvracajú tradičné predstavy o existencii a o možnosti vytvorenia raja na zemi. Takže odhliadnuc od hereckých výkonov, už z literárnych predlôh je zrejmé, že Rowlingovej Harry Potter je zrkadlovým odrazom lúča svetla do temnoty, do ktorej svet vrhol Tolkien svojím Pánom prsteňov. Tým sa mysticky potvrdila platnosť knihy stvorenia Sefer Jecira, že dobro vychádza zo zla tak, ako zlo vychádza z dobra.

[ CELÝ TEXT ]

Pro srovnání nabízím již dříve uveřejněný článek z Katolického reportu, který nám ukazuje naprosto jiný pohled na knihu a film než předchozí text. 

Report - LOTR

Londýn miluje Sarumana!
6. července se v Londýnské Forbidden Planet uskutečnila autogramiáda Christophera Lee u příležitosti oficielního uvedení DVD se Společenstvem na trh. Zájem fanoušků byl opravdu obrovský. Filmový Saruman je prostě populární postava ...

Kolekce zbraní od SideShow / Weta
Už nejen samostatné meče, ale i celé jejich sety. Všichni příznivci chladné oceli mohou zkrášlit své bydlo některým z následujících výrobků. Ceny jsou více než příznivé (nečekaně). Každého setu vyrobeno jen 2500 kusů, vše ručně malované. Vzadu pak najdete jména zbraní a podpisy jejich tvůrců. Rozměry setů jsou v případě prvních dvou zhruba 18,5 x 29,2 cm a 14,6 x 23,5 cm u třetího.

Na prvním setu najdeme zbraně členů Společenstva Prstenu. Žihadlo, Glamdring (nesvítící :o), Gandalfova hůl, Narsil a opět Žihadlo (tentokrát v pochvě). Cena je 40$, objednat lze ZDE.

Druhý set pak obsahuje temné zbraně nazgůlů. V řadě je to dýka a meč Pána Nazgůlů, černokněžného krále Angmaru, a klasické meče - obouruční a asi jeden a půl ručka. Cena opět 40$, k zakoupení TADY.

Třetí set pak obsahuje hobití zbraně. Jsou to krátké meče (v řadě Smíškův, Samův, Frodův a Pipinův) a Samova pánev :o). I tentokrát je cena 40$ (asi kvůli pánvi) a objednávat můžete ZDE.

Sacha Lees - rozhovor s výtvarnicí
Než si začala dělat na sběratelských předmětech, jaká byla tvoje role při vytváření filmu:
Kreslila jsem storyboard, navrhovala potvory, malovala, dělala sochařskou práci, grafiku na počítači - vše od předprodukce až po vlastní produkci.

Jak si se vůbec k práci na LOTRovi dostala?
Jednou začátkem roku 1998 jsem přišla se svým portofoliem do Weta Workshopu a dostala práci.

Co tě na celém projektu zaujalo nejvíc?
Být zapojena do designu, vývoje a produkce potvory či postavy. Být svědkem jejího vývoje a sama pracovat na charakteru, smýšlení. A také možnost pracovat se spoustou unikátních, báječných umělců, kteří byli tak ochotní sdílet své zkušenosti a schopnosti.

Jak došlo k tomu, že sis pro sošku zvolila právě Smíška?
Strávila jsem nějakou dobu na place s Dominicem Monaghanem a tak mi přišlo, že nejlépe porozumím jeho osobnosti až ji budu zobrazovat v sošce.

A jak si volila pózu svého výtvoru?
Prodiskutovala jsem to s Dominicem a společně jsme zvolili, která bude pro Smíškovu postavu nejvhodnější.

Kdybys žila ve Středozemi, tak jako která rasa a proč?
Jako Ent - protože miluju stromy. Nebo jako skřet, protože můžeš být v jednom kuse odporný a nikdo ani nemrkne okem. A taky umí šplhat po zdech.

Říká se, že umělci dávají do své práce kus ze sebe. Je něco z tebe v oné sošce?
Mám ráda detail a jasné uspořádání, oboje je ve Smíškově bustě obsaženo.

Co byla při tvorbě tvé sošky největší výzva?
Podobnost - hlavně s Dominicovým obličejem. Tolik povahových rysů v jeho profilu.

Nějaký tip na ideální dovolenou ve Středozemi?
Osvěžující let s orlem Gwaihirem přímo do obydlí na stromech v Lothlórienu.

Co chceš dělat v budoucnosti?
Pokračovat v tvorbě a vlastním vývoji, abych ukojila svou uměleckou závislost.

Skřeti - povídka od Ruby

Zase déšť. Wazlakh zlostně popotáhl nosem. Do vrchních doupat vždycky teklo, jen tento týden si zmáčel nohy už třikrát. Špinavá nakyslá voda stékala po hromadách odpadků a v mazlavých kalužích pukala odporně páchnoucími bublinami, dokud nepřetekla a nepokračovala dál, po stěnách černé skály starými vyhlodanými cestičkami až do Wazlakhovy komůrky, kde se začala otáčet v líném víru a vytahovat na povrch dávno vyhozené věci. Jako tu chcíplou krysu minule. Wazlakh si povzdychl. To měl aspoň večeři. Ale po třech deštích už stejně nic nevyplave…
"Co čumíš!?" zařval za ním někdo a zároveň se ho čísi ruka pokusila srazit z jeho pozorovatelny.
"Co bych čuměl, hlídám," zavrčel na Golhóshe, ale neotočil se. Golhósh se stal nedávno novým šéfem skupiny, když jeho předchůdce nestačil uhnout jednomu skalnímu obrovi. Teď tu byli tři. Skalní obři, samozřejmě. Přibývalo jich a to Wazlakha znervózňovalo. A zároveň těšilo. Ve válce by se mohl zbavit toho pitomce Golhóshe a kdo ví, třeba i Wazrárze, Velkého šéfa. Pak by se mohl přestěhovat do nižších, sušších doupat. Ale na druhou stranu by mohl zemřít, což do jeho plánů tak úplně nezapadalo…
"Houby hlídáš, jen blbě čumíš. Přemýšlíš o blbostech, jako třeba o mým bytečku, co? Jen přemýšlej, dál se stejně nedostaneš." Golhósh se chrochtavě rozesmál. V mnoha směrech připomínal prase. Wazlakh se krátce zamyslel, jestli tak i chutná. Rozhlédl se. Nikdo v dohledu. Tak na co čekat na nějaké nejisté tažení…

Wazrárz klel a nadával. Byl to pitomý rozkaz v pitomou dobu. Měl třetího pobočníka za jediný týden a už ho to přestávalo bavit. Kdyby toho sraba Golhóshe dostal do drápů… Sotva se ukázalo pár obříků a začalo to vypadat na skutečnou pranici, práskla třetina Otoušů do bot. Aspoň že ten nový ("Jak že se ´menuješ?" "Wazlakh, šéfe.") vypadá, že to není úplný hlupák. Hmmm… ("Dám si na tebe pozor, Wažláku, takový jako ty dobře znám!" "Jasně, šéfe.") Dürbbrúg a Thrakwüsh dusali táborem, řvali a práskali důtkami. Z doupat vykukovali "šťastlivci", co zůstávali. Noví vojáci Oka s bručením a kňučením balili na cestu přes celý Mordor. Čekalo je velké zabíjení elfů, lidí a jiné havěti, která si pro sebe syslila území plná moc krásných věciček. Bláto čvachtalo pod těžkými železem pobitými botami a Wazrárz nadával.

Dürbbrúg si odplivl a nadhodil si bágl. Celá jeho četa spořádaně klusala za ním, slyšel každého z nich a od té doby, co dvěma dezertérům usekl nohy, to o něm jeho banda dobře věděla. Dürbbrúg byl mírná duše, nerad zabíjel. Přenechával tu ošklivou práci Zubaté. A protože byl také důsledný a pořádkumilovný, vždycky si zajistil, že jí nikdo neuteče. Bez nohou těžko. Dürbbrúg byl velitel čety, což tak docela nesplňovalo Dürbbrúgovy představy o uspořádání sil kolem něj. Protože Dürbbrúg měl rozhodně na víc.
Odněkud zezadu přibylo nové dupání. Uspořádaná formace zakolísala, když do ní vpadly kletby a práskání biče. Za chvilku se vedle Dürbbrúga vynořil šéf.
"Všechno v rychtyku?" zavrčel Wazlakh skoro přívětivě.
"Jasně šéfe, už se rozběhali."
"Fajn. Pozejtří jsme na místě srazu a já chci Velkýmu Oku předvíst, že taky něco dokážem!"
"Jasně šéfe."
Wazlakh se na něj přátelsky zašklebil. Poslušné blbce měl vždycky rád. Jen tak si švihnul bičem a vyrazil k Thrakwüshově četě. Však Búbtrak ještě pochopí, že posílat za ním posly, co mají plnou tlamu řečí o "jednotkách z Buranova" není právě nejlepší nápad. Ani si nevšiml nenávistného pohledu, který ho vyprovázel.
Dürbbrúg si v duchu přepočítal mlaskavý zvuk bot dopadajících do lepkavého bláta. Usmál se. Jeden pár mu v rytmu klusu chyběl. Tak přece jen návštěva toho pitomce k něčemu bude…

Thrakwüsh se coural táborem. A že se bylo skutečně čím courat. Od té doby, co se spojily Wazlakhova a Búbtrakova skupina, slintal Wazrárz blahem. Teď byl skutečně Velký šéf. Krátce potom došly zprávy o Tmě. Hora, kterou znal do té doby jen z vyprávění a ke které se každým dnem blížili, aby ji o pěkný kus minuli a pokračovali dál na západ a sever, začala ještě tu samou noc dýmat. Stín se rozlézal krajem a sílil každým dnem. Nádhera! Teď pochodovali i ve dne, bez té žhavé věci nad hlavou.
Ale Thrakwüsh měl jinačí problém. S Dürbbrúgem se znali už hodně dlouho, alespoň tak dlouho, aby Thrakwüsh pochopil, že nejlepší bude jít mu z cesty. A Dürbbrúg to věděl. Thrakwüsh také viděl Wazlakha, jak si olizuje prsty nad Golhóshem, nebo spíš nad tím, co z něj zbylo. A začal být nervózní. A Wazrárz mezitím slintal nad velikostí své jednotky…

Tlustá tma visela nad silnicí a Wazrárzova banda pochodovala. I když byl den. Rudé Oko na ně shlíželo a oni se naplňovali zuřivostí. Toužili po krvi, po zabíjení. Věděli, že On je neporazitelný a oni také.

Thrakwüsh si přisedl k ohni, trošku stranou. Zamžoural na obrovský masív hor před sebou a nad sebou. Byli skoro u cíle. Jeho šotouši byli nezvladatelní. Šíleli po boji. A nepřátelé postupovali v podstatě souběžně s nimi, z druhé strany těch zatracených hor. Tlama byla na dohled a Thrakwüsh se těšil na chvíli, kdy svojí bandu vypustí na toho směšného lidského králíčka a jeho poskoky. Nevěřil zprávám, které k nim občas dorazily, o nějakém tajemném elfím špehovi s mocnou zbraní řádícím někde na jihu ani o jakýchsi neúspěších v bitvách za hranicemi Mordoru. Řeči, žvásty zbabělců! Radši se soustředil na skutečné nebezpečí, které bylo podstatně blíž a rozhodně daleko reálnější…
Wazrárz skřípal zuby a drtil mezi nimi nadávky. Ležel spoutaný a nad ním se hádali Búbtrak a Wazlakh. Thrakwüshe tohle spojenectví opravdu překvapilo, věděl, jak vřele se ti dva nenávidí. Opatrně mrknul na Dürbbrúga, který znuděně přežvykoval kus sušeného masa a dloubal dlouhým šípem do ohně. Zdálo se, že ho štěkání dvou velitelů ani v nejmenším nezajímá. Pak se Wazlakh přestal šklebit. Dürbbrúg měl najednou prázdné ruce. Búbtrak pochopil o zlomek dřív než Thrakwüsh. Vyrazil jako zajíc. Ale ani to mu nepomohlo. Thrakwüsh věděl, jak se věci mají. Sotva padl Búbtrak do prachu, s černou dýkou v zádech, ležel na zemi i Thrakwüsh a poslušně se plazil před Dürbbrúgem. Wazrárz ještě chvíli nadával. Pak si Dürbbrúg došel pro dýku. Byla to moc pěkná dýka a Thrakwüsh už ji potřebovat nebude. Protože bez nohou se Zubaté špatně utíká. A k prvnímu řevu se přidal další. Byla to vážně hodně dobrá dýka, ostrá. Wazrárz by mohl vyprávět…

Dürbbrúg stál v čele své skupiny. Před nimi se otvíral pohled na dva kopečky nějakého bordelu, na kterém se krčila hrstka nepřátel. Jejich směšné praporky pleskaly ve větru. A kolem nich se vlnily tisícovky skřetů. Dürbbrúg zařval a všichni jeho vojáci se dali do pohybu. Smetou ty lidičky! Řvali a vrčeli. Dürbbrúg odsekl hlavu cizímu skřetíkovi, který mu stál v cestě. Zabije lidského krále!
Nad jejich hlavami přeletěl stín. Někdo vykřikl neznámé slovo. "Orli!"
Nazgúlové vykřikli strašlivými hlasy a zmizeli. Skřeti kolem zakolísali. A někde za jejich zády vystoupal k nebi černý mrak, který rozfoukal vítr ze západu…