Historie Války o Pána Prstenů 

Vše začalo roku 1971 dnem, kdy kdosi klepe na dveře Tolkienových. Bývalý pan profesor a příležitostný spisovatel trochu podezíravě otevírá. Je zvyklý na různé návštěvy od novinářů po zástupy fanoušků, kteří ho už dávno přestali těšit. Tentokrát ve dveřích ovšem stojí zvláštní človíček s brýlemi na velkém červeném nose. Vypadá jako žid a tenhle první dojem je naprosto pravdivý. V rychlosti se představí se jako Saul Zaentz, producent (pozn.: někdy v té době potkává Miloše Formana a začne produkovat jeho filmy). Důvod jeho návštěvy je vlastně předvídatelný, byli tu kvůli němu už mnozí předtím a host se jím ani nijak netají. Samozřejmě - filmaři prahnou po Tolkienově Pánovi Prstenů jako komáři po krvi, jenže autor má vyhraněný názor: Vyděrači z Hollywoodu jdou jen po penězích. Nemá je rád. Všechny. A zvlášť Disneyho s těmi jeho tupými omalovánkami. Samotného Zaentze tak překvapí, když mu práva na svou knihu nakonec prodá. JRRT je totiž kupodivu ve finanční tísni. Poté, co získal velké peníze za PP, se rázem ocitl v první daňové skupině a úřady toho řádně využili. Proto upisuje Zaentzovi duši za deset tisíc liber – pro úřady, neoficiálně ovšem za desetkrát tolik Moc dobře sice ví, že nemá příliš velkou šanci na to, že jeho dílo zfilmují k jeho vlastní spokojenosti. Kvůli rodině volí cestu peněz před cestou umění. Ten samý rok jistí Jacksonovi z Wellingtonu darovali synkovi k Vánocům první kameru... 

Hrdinou tohoto vyprávění se rázem stává Saul Zaentz, kterého hnal kdovíjaký démon, když svolil k animované verzi, které se JRRT naštěstí už nedožil. Podivný morf disneyovky a experimentálního filmu totiž naprosto propadl u diváků a zůstal zapomenut v propadlišti filmových dějin. A čas jde dál, Zaentz drží práva pevně v rukou a vyčkává na správného režiséra a velké studio. Proslýchá se, že zájem mají takové kapacity jako Steven Spielberg, Ridley Scott, George Lucas nebo John Boorman (je to přesně ten režisér, co má později na svědomí slavný Excalibur). Z nějakého důvodu ale tato esa nedostávají šanci nebo prostě nenacházejí odvahu se do takového projektu pustit. Zaentz možná čeká na někoho, kdo bude mít k Pánovi Prstenů nějaký hlubší vztah. 

Jednoho krásného letního dne se u jeho dveří objevuje nějaký Peter Jackson s legračním novozélandským přízvukem a žádá od něj to, na co neměli nárok výše uvedení. Tenhle človíček že by měl o práva na PP zájem? Mohl si vůbec dělat nárok někdo, v jehož prvních filmech se sekali desítky zombies sekačkou na trávu, mimozemšťané žrali lidi a plyšová zvířátka měla tarantinovské způsoby? Kupodivu se však Jackson Zaentzovi zamlouvá a navíc mu tou dobou docházejí peníze na Anglického pacienta, takže musel škemral o peníze. Studio Miramax (Zamilovaný Shakespeare, Pulp Fiction, Život je krásný...), se kterým v té době má Jackson smlouvu, právě určitými prostředky disponuje a protože pan ředitel není žádný hlupák a dobře ví, co má Zaentz v rukou a co teď může snadno získat., stanovuje si jedinou podmínku – práva na Pána Prstenů. Starý a protřelý židovský obchodník kývne, a tak může dál financovat pozdějšího oscarového veterána. 

Štafetu tedy přebírá Peter Jackson. Nic nestojí v cestě tomu, aby začal natáčet první ze dvou plánovaných dílů, které se v roce 1998 málem opravdu rozběhlo. Když se ovšem v hollywoodských kuloárech rozkřiklo, že nějaký novozélandský venkovan, který ani nemá Oscara – hrozná ostuda! -, má točit něco, na co neměli právo ani ti nejproslulejší z nich, začíná skupina tvůrců (shodou okolností i Spielberg, Lucas, Kasdan aj.) na Miramax naléhat. Jejich jednání je pochopitelné, protože Jackson je opravdu podivné individuum a pánové nijak nestojí o konkurenci. Najednou tedy ze dvou dvouhodinových má podle pokynů studia Jackson natočit z materiálu celé trilogie jeden film a to asi stominutový (a za účasti hvězd, co třeba Mel Gibson?). Během pár týdnů se má rozmyslet, jinak mu peníze nedají žádné. 

Při Peteru Jacksonovi pak stojí andělíčci, když jeho projekt na poslední chvíli adoptuje menší studio New Line Cinema (Blade, Dracula, Sedm...), které dokázal o svých schopnostech přesvědčit natolik, že se dokonce zadlužili. Hrdina našeho vyprávění se tedy šťastně může pustit do práce ve své domovině, opět alespoň na dvou filmech a tentokráte najednou. Jakmile však předvedl první výsledky své práce, čili že za málo peněz umí hodně muziky, rázem získal povolení na díl třetí. Do scénáře se tak k jeho oddychu vrátila spousta scén, které byli původně s těžkým srdcem scénáristů vyškrtnuty. 

Všem nejspíš musí být jasné, že od listopadu 1999 do prosince 2000 nejspíš neměl lehké spaní s miliony fanoušků za zády, které čekaly na každý chybný krok. Ve svém projektu neměl prakticky žádné hvězdy (Herce vybíral i podle toho, kdo z uvažovaných byl na tak dlouhou dobu volný. Například Faramira s Éowyn mohli jinak hrát Ethan Hawke a Uma Thurmanová) , skoro nikdo mu nevěřil a Tolkienova rodina proti natáčení protestovala. Už první trailer ovšem napovídal, že špatné to rozhodně nebude a útrpné čekání na Vánoce 2001 by nejspíš spousta lidí ráda přežila v komatu. Kampaň se rozjíždí a Jacksonův projekt se dostává do popředí filmového zájmu. Zvěsti o filmu pronikají do širší veřejnosti a Pán Prstenů se pomalu vrací na pulty knihkupectví… a fanoušci trpí a obávají se až do 19. prosince 2001, kdy mohou být první diváci svědky vize ďábelsky schopného Petera Jacksona a poprvé vyslechnout I amar prestar aen.