Zaklínač - Meč osudu
Andrzej Sapkowski
"Děkuji ti, Eithné,"
řekl. Dryáda se pomalu otočila.
"Za co mi děkuješ?"
"Za osud," usmál se. "Za tvoje rozhodnutí. Protože to
přece nebyla Voda Brokilonu, že? Osudem Ciri bylo vrátit se
domů. A to ty, Eithné, jsi odehrála roli osudu. A za to ti děku-
ji."
"Jak málo toho víš o osudu," řekla trpce dryáda.
"Jak
málo toho víš, zaklínači. Jak málo toho vidíš. Jak málo toho
chápeš. Děkuješ mi? Děkuješ za roli, kterou jsem zahrála? Za
divadelní vystoupení? Za umělecký výkon, za podvod, za
mystifikaci? Za to, že meč osudu byl, jak soudíš, ze dřeva,
potaženého pozlátkem? Tak mi dál neděkuj, ale přesvědč mě.
když myslíš. Dokaž mi, že pravda je na tvé straně. Hoď mi
do tváře svou pravdu, ukaž mi, jak triumfuje střízlivá, lidská
pravda, zdravý rozum, díky němuž, jak myslíte, ovládnete
svět. Tohle je Voda Brokilonu, ještě trochu zůstalo. Odvážíš
se napít? Dobyvateli světa?"
{str. 124, povídka Meč osudu}
|
Třetí povídková sbírka o Zaklínači je úžasná!
Začíná nenápadně - variací na pohádku o malé mořské víle - povídkou Trošku
se obětovat. Sapkowski v této povídce předvede něco, s čím se setkáme
ještě později v Paní Jezera. Milostný,
klidně plynoucí příběh, okořeněný trochou toho boje. Klidný konec,
Marigold zpívající baladu o zamilovaném zaklínači a trubadúře a o tom,
jak je nic nemohlo rozdělit. A pak, náhle, nečekaně ... několik řádků se
skutečným koncem jejich lásky ... konec, který vás nechá několik minut
nechápavě zírat na konec povídky a opakovat si "Ten bastard" na
adresu Sapkowského ... však si to přečtěte sami ... (podobně se budete cítit
při čtení Paní Jezera po událostech na hradě Stygga)
Povídkou druhou je Meč osudu. Vypráví o dalším setkání Geralta a
Ciri a potvrzuje, že mají společný a neodvratitelný osud. Dozvíme se více
o tajemném Brokilonu, dryádách a vztahu zbytku světa k nim. Skvěle napsaná
povídka, výborné dialogy, ...
A pak přichází povídka třetí - Něco víc. A ta je opravdu něčím
víc. Geniální, nedostižný příběh. To je Sapkowski tak jak ho mám rád.
Právě tato povídka nejvíce připomíná dle mého soudu nejlepší Sapkowského
knihu - Věž vlaštovky. Koláž minulosti, přítomnosti
a budoucnosti. Setkání s osudem, Soddenský pahorek a na něm pomník se čtrnácti
jmény ... Jaké je to čtrnácté ... Yennefer z Vengerbergu? Kdo ví ...
Zjišťujeme, kdo je Geraltova matka, znovu se potkáváme s Yennefer, posloucháme
Marigolda vyprávět o zkáze v Cintře ... a nakonec definitivní potvrzení
toho, že Ciri je Geraltovým osudem. Lepší úvod do románu si opravdu nelze
přát ...
Je snad zbytečné dodávat, že právě tato povídková sbírka je něčím,
co by jste si měli bez nejmenších pochyb přečíst. Pokud jste nečetli ještě
nic od Sapkowského a chystáte se začít románem, nedělejte to. Začněte
touto povídkovou sbírkou. Určitě neprohloupíte.
Povídky z této sbírky, dvou předchozích a sbírek Maladie a Tandaradei!
seřazené do logické posloupnosti znovu
vycházejí ve sbírkách Zaklínač I. a Zaklínač II.
Jméno |
Zaklínač: Stříbrný
meč |
Autor |
Andrzej Sapkowski |
Vydavatel, rok vydání |
Winston Smith, 1993 |
Počet stran |
217 |
Cena |
89,- Kč |
Další |
Překlad
Jiří Pilch
Dittmar Chmelař
Roman Sochor |
Hodnocení |
85% |
Napsal (c) Jan Čeřovský, 27.6.2000
Komentáře k Meči osudu (a této recenzi)
(Přidali jste záznam a není tu? Zkuste obnovit
obsah stránky)
Zaslal johnynka dne 25.9. 2005 16:53:10 Táto kniha mi vyrazila dych...Počas jej čítania som neustále žila v inom svete a myslím, že to dokáže spraviť s človekom máloktorá kniha...
[ Stříbrný meč ] [ Věčný oheň ] [ Meč osudu ] [ Krev elfů ] [ Čas opovržení ] [ Křest ohněm ] [ Věž vlaštovky ] [ Paní Jezera ] [ Sága jako celek ]
Zpět na Andrzej Sapkowski
|