Nostalgie - stará verze webu věnovanému filmu Pán Prstenů | |||||||||||||||||||||||||
| 19.1. 2003 19:19:27 | Ruby | Já a kniha: Tolkien-šílenec (čtu vše stále dokola,sbírám obrázkové publikace,...) |
| Měla jsem příležitost vidět Dvě Věže už dvakrát, a to dost rychle za sebou. Celkově to byl úžasný zážitek, v mnoha směrech zhmotnění mých vizí a představ, stejně jako u Společenstva Prstenu. Ale… No prostě, Společenstvo to není. Dvě shlédnutí mi přišla víc než dostatečná pro několik následujících týdnů, možná i měsíců. Chybí tu ona nenasytnost, kterou jsem pociťovala u prvního dílu, touha dívat se na ono mistrovské dílo stále znovu a znovu, přesvědčovat se, že se to skutečně stalo. A to přes všechny výhrady, které ke Společenstvu mám. Dvě Věže jsou akční film říznutý do válečného dramatu, obalený mnoha změnami, které podle mě nebyly zdaleka vždy nutné nebo padnoucí. Občas to vypadalo, že se PJ příliš soustředí na „záporňáky“ a zjednodušuje „ty hodné“. A někdy dokonce zásadním způsobem mění základní povahové rysy jednotlivých postav, aniž by to mohl jakkoliv rozumně zdůvodnit. Nejvíc tímto trpí Elrond, který se pod vedením Jacksona stává směšným a politováníhodným majitelem dcery, která se rozhodla vdát se a opustit ho. Otcovský komplex jak vyšitý… Nu, trošku to tu rozvedu v rámci jednotlivých postav a národů… Gandalf I když mu je dáno podle mého názoru trošku méně prostoru než by zasloužil, je Gandalf Bílý naprosto dokonalý. Sice s bojovým sestřihem vousu, ale přesně tak moudrý, mocný, rozesmátý i strašlivý (to možná už méně, ale nemůžeme mít všechno, že :-)) jako jeho knižní předloha. Setkání s Aragornem v hloubi Fangornu je citový požitek a kratičký souboj s balrogem stojí za to. Jeho kůň vyzařuje vznešenost, krásu a eleganci, potřebnou pro každého z mearas, samotného Pána Komoňstva. Škoda, že se PJ nechal unést představou, že bílý oř je daleko lepší než mystický stříbrošedý hřebec, kterým měl Stínovlas správně být. Ale zase taková katastrofa to není a Stínovlas je skutečnou perlou, kterou si vychutná každý milovník koňského plemene. Aragorn & spol. Tento film patří z poloviny jemu. Jeho dva společníci, Legolas a Gimli, jsou jakýmisi přívěsky, kteří mu pomáhají, když potřebuje, vtipkují, když PJ usoudil, že atmosféra potřebuje odlehčit (často však ke škodě filmu jako takového, zvlášť na druhý pohled), a mlčí a čekají, když nejsou zrovna užiteční. Čímž nechci snižovat jejich místa a význam, některé Legolasovy výkony stojí opravdu za podrobnější prozkoumání; například jeho efektní výskok na Aroda, svého koně, stojí za vidění, stejně jako již známé surfování po štítu. Gimli převzal štafetu baviče od poněkud poučených hobitů Smíška a Pipina a nevede si špatně. Ale zpět k tomu opravdu důležitému. Aragorn stále nemá Andúril, ale aspoň už si sežene dopravní prostředek, hodný budoucího krále. Kde se vzal, tu se vzal, přiklusal koník jménem Brégo a již s Aragornem zůstal. Přesně tak to je a jinak to zdůvodněno není; zatímco chudáček Hasufel, Aragornův dočasný nosič, musí zemřít v boji s vrrky, aby uvolnil místo. Když už si PJ stěžoval na nedostatek materiálu na druhý díl podle knihy, mohl si udělat aspoň čas na vysvětlení změn, kterých se dopustil… Jinak je Aragorn stále jen obyčejný Hraničář, který tají svůj původ, zcela otevřeně svádí ubohou zmatenou Éowyn a neustále přitom myslí na polonahou Arwen. Mezitím samozřejmě stačí velet jednotce robotů maskovaných za elfy :-) Je to prostě šikulka :-) Frodo & spol. Ano, Frodo nám začíná propadat závislosti Prstenu. Elijah Wood to hraje velmi dobře, jeho výraz „pomoc, já se bojím“ ze Společenstva nahradila širší škála pocitů a grimas. Jeho herecký výkon je však poněkud zastíněn přítomností představitele Sama a oba se skoro zneviditelňují v přítomnosti schizofrenního Sméagola-Gluma. Tato postava je naprosto mistrovské dílo dnešní nejmodernější počítačové grafiky, stejně jako entové, olifanti nebo celé armády skřetů a Rohirů i s dvojníky hlavních představitelů, které od originálů prostě nerozeznáte. Froda a jeho průvodce čeká ještě daleká cesta, než dorazí k Hoře Osudu a to nejhorší je teprve čeká, ale zatím si nevedli až tak zle. Snad až na nereálnou scénu s Nazgúlem, který visí ve vzduchu asi půl metru od Froda, a přesto není schopen ho prostě čapnout a odletět s ním do Mordoru, je tato filmová linie velmi působivá. Musíte litovat Froda, musíte litovat Sama, musíte litovat Gluma… všichni jsou prostě rožtomiloušcí hobiti, kterým nemůžete přát nic jiného než zdar jejich zoufalé výpravy. Smíšek a Pipin ve Fangornu Dovoluji si tuto silně vsuvkovou část označit jako nejlepší na druhé shlédnutí. Zachovává si poetičnost a ducha Společenstva, propojuje i odděluje oba filmy. Pastýři stromů jsou ještě lepší, než cokoliv, co jsem si dokázala představit, mají v sobě pomalost, stáří a vědoucnost i neuvěřitelný ničivý potenciál. Jsou nejhůře stravitelné prvky pro nečtenáře a skutečnou lahůdkou pro Tolkienovské fanatiky. Jejich poslední pochod je naprosto neuvěřitelná podívaná, která zastíní všechno ostatní v celém filmu. Člověk cítí hrdost a neuvěřitelný smutek z toho, co vidí, nechce, aby tyto prastaré bytosti umíraly, a už vůbec ne, aby zmizely navždy. A přesto ví, že když se daly jednou do pohybu, není moc věcí ani tvorů, kteří by se jim dokázaly postavit do cesty, natož je zastavit. Až na nečtenáři kritizovaný fotbalový kop jednoho z entů, ničících Železný pas, není co vytknout. Lidé Začněme Faramirem. Brutální změna povahy a celkového významu Faramira ve filmu oproti knize je skutečně k pláči. Naštěstí jsem však byla na tuto obludnost už předem upozorněna, takže jsem ji snesla bez výlevů bezmocného vzteku a neodolatelného nutkání někoho zabít. Faramir vyznívá jako dokonalý záporňák se vším, co k tomu patří. Je o dost horší než Boromir, neubrání se působení Prstenu ani na chvíli. Je to zakomplexovaný ubožák s potřebou ukázat se před svým otcem, ať to stojí, co chce. Až na konci filmu zázračně prozře a v Návratu Krále se snad už dočkáme toho „správného“ Faramira, kterého ctíme a zbožňujeme (mimochodem, skutečně nejsem jeho fanynka). Éowyn je snad nejvěrněji vykreslená postava ve Dvou Věžích. Vyzařuje z ní světlo i bolest, beznaděj a strach. Zůstává nezlomena, ale moc sil už nezbývá. Aragorn je další rána jejího smutného života; říká jí krásné věci a přitom sebou pořád vláčí zástavu jiné ženy (daleko horší). Má neuvěřitelné charisma, srovnatelné s Galadriel v prvním díle. Nalíčená polonahá Arwen jí nesahá ani po kotníky. Éomer, bojovník každým coulem, moc prostoru nedostal. Působivé setkání Rohirů a Aragorna je okousáno a zploštěno o nepřítomnost Andúrilu a o to, že Aragorn pořád ještě nechce být králem. Přesto zbylý prostor využil dobře a není mu co vytknout. Je to prostě Éomer. Ubohý král Rohanu, Théoden, vypadá ve své seschlé podobě skutečně působivě. Myšlenka, že je posedlý Sarumanem, mi zrovna nesedla, ale to je věc výkladu. Ovšem jeho další chování už tak omluvitelné není. I po obnovení Gandalfem se chová stále stejně nejistě, má dokonce potřebu napadat nějakého obyčejného Gandalfova bodyguarda ze severní divočiny (tedy Aragorna, za budoucího krále se neprohlásil), stejně jako těžce zkoušený a pomalu prohrávající Gondor (o situaci svých sousedů a spojenců samozřejmě věděl). Gríma Červivec je přesně tak slizký, bledý a vychytralý, jak má být. A jeho zděšení z toho, na čem se podílel, při spatření skurutí armády mu dodává něco neuvěřitelně lidského. Stal se obětí sám sebe. Ostatní Rohirové vypadají jako Rohirové. Přesto některé jejich chování tomu tak docela neodpovídá. Éomer a jeho družina je dokonalá, je bezohledná k nepřátelům a věrná přátelům a králi své země. Ale obyčejný lid se už chová jinak, než jsem si vždycky myslela. Považovala jsem Rohiry za jakési křížence mezi antickými Řeky a Kelty. Statečnost měla být nehlubším kořenem jejich kultury. Proto mi jde trošku proti srsti ukázka, jak stojí celí vyděšení na hradbách a nejradši by utekli, kdyby měli ještě kam. Stejně tak i odvádění mužů je odporně přeslazeno a přehořeno zároveň; matky brání své syny, všechny ženy pláčou. Mé představě spíš vždy odpovídala věta „Vrať se se štítem nebo na štítě“ a tomu tato uslzená scéna silně odporuje. Ne, že by si ženy nemohly potom poplakat, ale ne před muži, kteří jdou nejspíš na smrt, to by je jen oslabovalo. Elfové Nevím, proč je Jackson takto strašně změnil. Vzal jim všechnu jejich vznešenost, všechnu moudrost, udělal z nich buď samuraje nebo rozhárané trosky vláčené životem, které nevědí, co chtějí, a nechtějí dát svobodu vlastní volby ostatním. PJ nemohl udělat nic víc odlišného Tolkienovým elfům, než to, co udělal. Pochodující elfí komando je k smíchu všem fanouškům a když konečně hrdinně do jednoho padne, je to spíš úleva, že nehrozí, že by tam snad zůstalo. To samé je i s Haldirem, který navíc v prvním díle vystupoval proti Společenstvu silně namyšleně, takže dojemná scéna s uvědoměním si vlastní smrtelnosti těsně před smrtí vyzní jako zasloužené prozření. Není mi také úplně jasná struktura celého komanda, kde velí Sinda (možná dokonce Zelený elf) elitní jednotce Noldorského původu. Také mi unikl smysl výměny Aragornových Hraničářů za elfy. Helmův žleb měl být první zkouškou samostatnosti lidí při přebírání zodpovědnosti nad celou Středozemí a musím říct, že v Jacksonově podání lidé naprosto jasně neuspěli. Další kapitolou samou o sobě je Elrond a jeho dcera. Elrondovo chování vypadá velmi nedůstojně a není podloženo ničím jiným než pokusem ovládat a vlastnit Arwen (věta „Copak mě nemáš ráda?“ mě naprosto položila). Nevím, co si filmový Elrond o sobě myslí, ale omezovat dceru, která je už zhruba 3000 let dospělá, mi připadá trošku zvláštní, zvlášť s přihlédnutím k jedné z hlavních elfích vlastností, a to silné svobodomyslnosti. Ano, není pochyb, že i knižního Elronda ztráta Arwen neuvěřitelně ranila (znal přece její osud), ale neodvážil by se ji psychicky vydírat, aby změnila názor, porušila daný slib a opustila svou lásku. Nic horšího by jí udělat nemohl. Možná ale, že filmová Arwen tuto šikanu potřebovala. Chová se totiž střídavě jako erotická polonahá sexbomba, která má při líbání co dělat, aby Aragornovi nedávala samé francouzáky, a jako nejistá holčička, která si není schopná sama uvědomit, co ji jednou potká. Temné síly Co k nim říct… PJ miluje příšery a obludy, takže si na nich dal záležet. Už známý balrog, obři, všichni skřeti a skurut-hai jsou propracovaní do nejmenších podrobností. Kromě mírného snížení inteligence skřetů se nedopustil ničeho, co bych mu mohla vytknout. I nosiči Nazgúlů jsou dokonalost sama. Věřím, že se těšíte na Odulu a Ústa Sauronova stejně jako já :-) Závěrem bych chtěla podotknout, že na jedno shlédnutí je to tříhodinová jízda s dechberoucími scenériemi, dokonalými bitvami, nejrealističtějšími počítačovými efekty, zuřivým střihem a i nějakými těmi romantickými momenty. Celkově však jsou Dvě Věže o dost plošší dílo než díl předchozí a je velkým zklamáním pro běžné diváky, kteří očekávali pokračování trendu nastoupeného na začátku téhle úmorné cesty, i pro fanoušky, i když pro ty asi daleko méně, protože tušili, co je čeká. Doufejme jen, že úroveň bitev ze Dvou Věží bude zachována a třeba ještě rozvinuta, ale že se tak trochu vrátí to, co dělá Společenstvo Prstenu tak jedinečným… | ||
|
|
Nacházíte se na JCsoft's
FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/ Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.
|