15. ledna, 17:30, brněnské kino Scala. Díky jednomu kupónu zaslanému do redakce Cinemy máme to štěstí shlédnout Dvě věže v předpremiéře.


Několikeré přesuny za ideálním sedadlem – sedíme v dobré řadě, vidíme taky dobře, ale šustící požírače popcornů jsme nesetřásli. K tomu jsme obklopeni žvanícími slečnami – vlevo jedna otrávená, že vůbec musela jít do kina, vpravo je to trochu „lepší“ –znalkyně trilogie vysvětluje dějové detaily své neznalé kamarádce. V tomhle směru jsou sály Palace Cinemas o dost lepší – šustění a žvanění okolí není téměř slyšet.


Nevím, jestli se na tom podepsaly tyto rušivé vlivy nebo spíš to, že Středozem oživená na plátně už nebyla takovým překvapením, ale Dvě věže jsem rozhodně nesledovala s tak zatajeným dechem jako Společenstvo prstenů.


Pořádně jsem se do filmu dostala až když se schylovalo k bitvě o Helmův žleb. To napětí před bitvou by se dalo krájet. A bitva samotná rozhodně nezklamala očekávání – byla strhující, velkolepá, i přiměřeně odlehčená Gimliho hláškami, a závěrečný výjezd Théodena s Aragornem patřil pro mě k nejsilnějším okamžikům filmu. K tomu návdavkem monumentální příjezd Éomerových posil v čele se zářícím Gandalfem (co na tom, že to tak v knížce není).


Prostřihy na rozvážně rokující Enty krásně kontrastovaly se zoufalým bojem – zatímco ve žlebu muži padali jeden za druhým, Entové se drbali za uchem nad původem hobitů…(jak nadčasové). Protože jsem četla knihu jen jednou a ještě k tomu dávno, byla jsem v napjatém očekávání, k jakému činu se nakonec Entové odhodlají. Zatopení Železného pasu bylo rozhodně důstojné, jen jsem se neubránila myšlence, proč si proboha Saruman vybudoval celou továrnu na skuruty zrovna pod přehradní hrází :-)


Dalším velkým vrcholem filmu byla postava Gluma. Již před premiérou o ní kolovaly legendy a můžu říct, že zcela oprávněně. Glum nastoupil do děje tak neuvěřitelně odporný a slizký, že vědomí, že na něj budu koukat i po zbytek filmu, mi bylo stejně tak odporné a slizké. O to víc mě překvapily vlastní pocity, když jsem s Glumem začala regulérně soucítit a jeho hádku se svým druhým já jsem mu věřila víc než charakternímu herci psychologického dramatu.


Možná právě díky tak výrazné postavě Gluma se Frodo dostal trochu do pozadí – vedle něj se objevil prakticky ve všech scénách filmu a Glum vždy strhával divákovu pozornost na sebe. Neříkám, zda je to dobře nebo špatně, prostě to tak bylo.
Avizovaný milostný trojúhelník Aragorn – Arwen – Éowyn byl spíše naznačen a zcela se držel v mezích tolkienovské poetiky: lásky nejsou moc časté, ale když už jsou, tak veliké a osudové. Flashbacky na Arwen navíc přibližovaly Elfy opouštějící Středozem, což ještě víc podpořilo ten správný temný dojem neodvratně upadající Středozemě (škoda, že vím, jak to dopadne :-))


Musím ještě pochválit herecké obsazení Faramira v kontextu s Boromirem. Oba herci jsou si tak podobní, že jsem na těchto stránkách hledala, jestli náhodou nejsou příbuzní. Už ve chvíli, kdy Faramirova totožnost nebyla ještě divákovi známa a řekl jen: „Ty znáš Boromira?“ mi blesklo hlavou: to je bratr! (a to si tuhle postavu z knížky vůbec nepamatuju).


I hudba se mi líbila mnohem víc než v prvním dílu. Zatímco ve Společenstvu prstenů byly hudební motivy rozmělněné a připomínaly kde co od Barbara Conana po Titanic, ve Dvou věžích už byly použity jen ty nejvýraznější. K tomu ve správnou chvíli a na správných místech, takže nebyly jen nutným backgroundem, ale správnou podporou emocí :-)


Zážitek ze Dvou věží nebyla taková překvapující bomba, jako u Společenstva Prstenů, kdy bylo všechno nové a až neuvěřitelné. Dvě věže jsou ale natolik strhující a po všech stránkách naprosto srovnatelné se Společenstvem, že si netroufnu říct, který díl je lepší. A příští rok, před premiérou Návratu krále, na ně určitě půjdu znovu, stejně jako jsem teď šla znovu na Společenstvo. :-)