Nostalgie - stará verze webu věnovanému filmu Pán Prstenů | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 30.1. 2004 11:48:26 | Watcher | Já a kniha: Četl několikrát nejen ji, ale i další díla JRRT |
| Návrat krále je důstojným završením celé trilogie a nepochybně nejlepším filmem ze všech tří kinoverzí. Umělecký dojem z filmu je úžasný a opět poskytuje vzácný zážitek ze spojení výborné režie, skvělých hereckých výkonů, nádherné hudby, perfektních vizuálních efektů, ale také dialogů na velmi vysoké úrovni a kultivované řeči. Za myšlenkový obsah filmu, jeho dojímavé a nesmrtelné poselství, stejně jako za většinu rozhovorů je však třeba složit hold J.R.R.Tolkienovi. Film má i slabší místa, avšak kvality výrazně převažují. Za nejvážnější prohřešek považuji nedodržení myšlenek a filsofie Tolkienova díla P. Jacksonem na některých místech filmu. Nejde o odchylky od děje, ani o to, jak si P. Jackson představuje třeba Odulu, bdící Oko Mordoru nebo třeba zabíjení Múmaků. On nějakou představu má a divákům buďto vyhovuje nebo ne. Horší je, jestliže P.Jackson opakovaně tvrdil, že točí film podle knihy, každou scénu že ověřuje podle knihy, nebo dokonce že točil film pro fanoušky knihy. V tom případě se měl vyvarovat zásahů do logiky příběhu a zejména charakterů postav. Myslel si snad, že může jen tak změnit něco, co J.R.R.Tolkien promýšlel dlouhá léta? Pak vznikne film, kde v některých scénách je doslova zhmotněna Tolkienova Středozem, a jiné, které už s Tolkienem nemají nic společného. Největší změna oproti knize spočívá v tom, že P. Jackson doslova svatokrádežně sáhl na samu podstatu příběhu – přátelství Froda a Sama. P. Jackson sám přiznává, že nosným pilířem celého příběhu je toto přátelství. Úspěchu proti Sauronovi však bylo dosaženo především proto, že toto přátelství vydrželo všechna nebezpečí. Jeden druhého nikdy nezradil a zcela si důvěřovali – z toho vyplývá, že je naprosto absurdní, aby Frodo poslal Sama domů. Nikdy se nerozdělili! Je úplně nemožné, že by Frodo uvěřil Glumovi cokoliv – ještě pod Cirith Ungolem říká Samovi (v knize) o Glumovi, že má v hlavě nějakou špatnost, ale jedná se o „nějaký jeho soukromý úskok, který považuje za zcela tajný.“ Frodo věřil Samovi absolutně a je nesmysl, aby ho posílal stovky mil samotného domů, protože za něj cítil odpovědnost. Sam naopak nějak příliš zmoudřel – ještě ve FOTR mu nebylo jasné skoro nic z toho, o čem rozmlouvali Frodo s Gandalfem. O Prsten se zajímal jenom proto, že šel pryč Frodo. Sam šel jenom z lásky ke svému pánovi a příteli, stále věřil a doufal ve šťastný konec cesty. Frodo chápal celou tíhu úkolu, i to, že poslání nejspíše zaplatí životem. Proto také, ještě na Emyn Muilu, když se Sam zajímá o zásoby jídla, Frodo odpoví: „…kdoví, co z toho vzejde, když ten Jeden padne do ohně a my budeme u toho? Ptám se tě, Same, je pravděpodobné, že budeme ještě někdy potřebovat chleba?“ P. Jackson jejich role převrací, co říká jeden, vkládá do úst druhému, pak se zase vrací k původnímu textu… Takovéhle „škatule škatule hejbejte se“ ale nemůže dělat beztrestně – i film už potom skřípe… Tak Frodo až na svahy Orodruiny netuší, že je nečeká zpáteční cesta, a Sam mu to musí objasnit? Tak proč potom Galadriel v TTT říká: „… a Frodo začíná v srdci chápat, že to poslání si vyžádá jeho život.“ ? Proč už v TTT říká Sam Frodovi : „Nejíte, nespíte…“ a přitom se Frodo zajímá o jídlo? Také Glum je nějak příliš moudrý – ubohé, bídné stvoření asi absolvovalo nějaké školení, snad rychlokurs filosofie… To stvoření, které ještě v Hobitovi nosilo po kapsách skřetí zuby, vlhké škeble, kus netopýřího křídla… nyní může konkurovat i Gandalfovi a Faramirovi. V TTT Glum říká o Sauronovi: „Brzy bude připravený….. Přikryje všechny země druhou temnotou.“ Doslova totéž ale říká i Gandalf. V knížce to ovšem Glum komentuje jinak : „Zlí lidi jdou do Mordoru…. Jednou budou všichni lidi uvnitř.“ A proč chtěl Glum Prsten? No přece, „…Potom budeme pánešek my, glum!… Jíst rybičky každý den, třikrát za den, čerstvé z moře.“ O vztahy mezi lidmi nebo hobity se Glum vůbec nezajímal. Hobiti ho zajímali jenom potud, jestli jsou pro něho nebezpeční a jestli by jim mohl vzít Prsten z výše uvedených důvodů… Takže je zřejmé, že by se nikdy ani nepokusil poštvat Froda proti Samovi – jednak by ho to nikdy nenapadlo, jednak by to stejně bylo beznadějné… To jsem vždy v knize nejvíce obdivoval, že přes všechno utrpení, kdy Prsten Frodovi z paměti vymazával vzpomínky na Kraj, na chuť jídla, zurčení vody, šumění větru, dotek trávy – až už si Frodo nevzpomínal na nic - dvě věci mu pevně utkvěly v hlavě – důvěra a láska k Samovi, a vědomí naléhavosti jeho poslání. Vědomí, že tam musí dojít, i kdyby se už měl jenom plazit. Však také, na svazích Orodruiny, když oba pocítí v duši naléhavé volání, se Frodo zvedne a řekne: „Polezu, Same…“ Proto je Frodo největší hrdina jak knihy, tak filmu… a Sam hned za ním. Frodova statečnost je o stupeň vyšší, nepochopitelnější – jde se obětovat pro celou Středozem… Samova statečnost je pochopitelnější, bližší, je ochoten položit život za toho, koho má rád. Tak se oba doplňují a tvoří nerozlučnou dvojici, ve které není možné prohazovat role. Naštěstí se dá i nepříliš povedený scénář filmu vykládat trochu jinak, než jak byl prezentován v různých komentářích a recenzích. Frodo vidí, že nepřátelství Sama a Gluma roste nad únosnou mez. Protože nutně potřebuje Gluma jako průvodce, posílá pryč Sama... je to pořád dost hrozné, ale ne tolik. Pokud by se měly zhodnotit herecké výkony, první místo za fantastický výkon patří E. Woodovi (Frodo), těsně za ním vynikající S. Astin (Sam). S určitým odstupem, ale stále s výbornými výkony, které jsou ozdobou filmu, následují B. Boyd (Pipin), D. Monaghan (Smíšek), M. Otto (Éowyn) a A. Serkis (Glum). Dobře je zahrána postava Faramira, Théodena, Gandalfa, Denethora, Éomera, Aragorna i Arwen. Zvlášť u Faramira je škoda, že jeho role byla tak pozměněna – připadá mi neuvěřitelné, že kvůli tomu, aby nezastiňoval Aragorna. Možné by to ovšem bylo, D. Wenham je výborný herec, který má charisma větší než V. Mortensen. Jeho si úplně umím představit, jak říká: „I kdybych to našel na silnici, nevzal bych si to.“ Do poslední, nepočetné skupiny, řadím herce, kteří předvádějí průměrné výkony – J. Rhys –Davis (Gimli) a O. Bloom (Legolas). Gimli ve své masce v podstatě nemůže hrát obličejem, O. Bloom to zřejmě vůbec neumí. Přesto i Gimli má hezké scény – před Černou branou rozhovor s Legolasem o tom, že by mu nevadilo padnout v boji po boku přítele (konečně rozhovor na úrovni) a scéna, kdy přijde pozdravit uzdraveného Froda. K největším kladům filmu patří hudba H. Shorea,, která je skutečně nádherná. U některých scén hudba spolu s krajinnými záběry představuje dominantní složku (jízda Gandalfa s Pipinem do Minas Tirith, odjezd Arwen do Roklinky, zapálení majáků, atd.), v jiných hudba skvěle podbarvuje herecké výkony (The End of All Things v nitru hory Osudu). Poněkud v rozpacích zůstávám nad závěrečnou písní Into the West v podání A. Lennox. Jestliže tvůrci filmu tak usilovali o to, aby nic ve filmu nepřipomínalo současný svět, pak hlas A. Lennox zní velice současně. Píseň je krásná, ale asi by se mi více líbilo, kdyby ji zpíval někdo jiný. Nádherně zpívá R. Fleming. Úvodní scénu považuji za nejslabší článek celého filmu. Není to důstojný začátek, a hlavně je to naprosto zbytečná scéna - co se stalo se Sméagolem už divák ví. Proměna Sméagola v Gluma se mi nelíbí, jednak provedením, jednak přílišným zjednodušením, takže to vypadá, že za vše může Prsten Je to škoda, protože např. úvodní scény FOTR i TTT jsou fantastické, propojování jednotlivých dílů filmu přes postavy Froda a Sama geniální. Myslím si, že začátek ROTK měl pokračovat v nastoupené cestě. V první dějové linii divák sleduje Froda, Sama a Gluma při jejich cestě z Ithilienu k hranicím Mordoru. Hezká je scéna , kdy hobiti odpočívají v jeskyni, noční rozhovor Sméagola se svým odrazem na vodní hladině - Glumem - je velice sugestivní. První scéna, která mi však opravdu vzala dech, bylo Morgulské údolí. Nádherně zpracovaná, děsivá a především úžasně odehraná, na Frodovi a Samovi je vidět, jakou hrůzu v nich vyvolává skřek nazgúla. Záběry tryskajícího sloupu nazelenalého světla a rozšklebených soch, doprovázené zpupnou až ďábelskou skladbou Minas Morgul, představují dokonalé spojení obrazu a zvuku. V další dějové linii se mi líbila píseň hobitů v Edorasu, vůbec Smíšek s Pipinem jsou po Frodovi a Samovi nejlepší herci ROTK, což mě udivilo, ale je třeba to přiznat. Také Arwen má v ROTK velmi působivou scénu, výborně vizuálně i herecky provedenou, když při odjezdu do Šedých přístavů má v lese vidinu a zahlédne kousek své vlastní budoucnosti.... Tato až snová scéna je doprovázená jednou z nejkrásnějších skladeb filmu Twilight and Shadow. Velmi pěkný je odjezd Pipina s Gandalfem do Gondoru, zejména loučení Smíška a Pipina. V Gondoru chce Gandalf přesvědčit Denethora, aby bránil město proti Sauronovi. Gandalf už není tím, kým býval ve FOTR - jeho postava už neuchvacuje, je podivně odcizený, jeho mimika strnulá. Nejvíce mi u něj vadí scéna, kdy několikrát udeří holí Denethora, který nechce zahájit obranu města. Takto si prostě nemůže počínat vznešený a dobrý čaroděj. Přesto má několik krásných scén – rozhovor s Pipinem na balkoně v Minas Tirith, opět s Pipinem, při obraně města, o smrti, a v závěru filmu krásná scéna s Frodem. Denethor hraje dobře, ale to, co mu bylo přisouzeno, je dosti ohavné - a nepravděpodobné, takto odporný a nelidský nemá Denethor být, a především není nijak patrné, že nakonec zešílel vlivem Saurona... Velice krásná je scéna Zapalování majáků, jak po vizuální, tak po hudební stránce (The White Tree). Působivý je odjezd rohanského vojska do války, skvělá je zejména Éowyn se Smíškem, že ji Smíšek hned pozná, mi nevadí - přece na něj musela promluvit, a neumím si představit, jak by potom nepoznal, že je žena. Mezitím se v mordorské linii děj dramaticky rozvíjí, Frodo, Sam a Glum šplhají strmým schodištěm k Cirith Ungolu... Herecký koncert E. Wooda, S. Astina a A. Serkise pokračuje – Frodo posílá Sama domů, zoufalý Sam se v pláči zhroutí a Frodo s Glumem se vydávají k doupěti Oduly… Opravdu škoda, že P. Jackson nepostupoval podle knihy, scény, kdy jsou Frodo a Sam společně v doupěti Oduly, postrádám, zejména tu, kdy „….Frodovo srdce zahořelo a bez rozmýšlení,... vzal lahvičku do levé ruky a pravou vytasil meč….. Pak s hvězdou pozdviženou a jasným mečem napřaženým vykročil Frodo, hobit z Kraje, pevným krokem vstříc očím.“ Avšak i se změněným dějem je doupě Oduly mistrovská scéna a alespoň „Aiya Eärendil Eleninon Ancalima!“ zůstalo zachováno…. Skladba Shelob’s Lair patří k nejdramatičtějším a nejpůsobivějším v celém filmu. Možná méně filmových hororových prvků by bylo ku prospěchu, sama Odula je spíše ohavná, než děsivá. V mých představách zůstane jako obrovský černý pavouk se složenýma černýma očima, v nichž se třpytí a odráží světlo, trošku nezřetelná, protože to, co člověk nevidí, je mnohem děsivější než to, co je předvedeno do všech detailů. Skoro hroznější než pronásledování Oduly mi přijde tichý zpěv Gluma, když se Frodo chytí do pavučiny…. „Chytila se muška hloupá, kampak kouká….“. Krásné je, jak Frodo několikrát volá Sméagola, než pochopí, že Glum i jako průvodce selhal, a pak si jen tak tiše pro sebe řekne: „Same…“. Scény jsou jedna krásnější než druhá – jak se Frodo po úniku z Odulina doupěte potácí mezi skalami a šeptá si: „Mě to tak mrzí, Same, tak mě to mrzí…“ Průstřih na Galadriel v zelené krajině, která Froda zvedne, když klesl k zemi…. Pohled na Samovu zuřivou a zoufalou tvář, když najde na skalách napadaný lembas a pochopí vše…. Zahnání Oduly Samem je dobře udělané, ale myslím, že více měl být zdůrazněn význam světla Eärendil. Děj, který stále není podle knihy, opět zadrhne, když se v průsmyku objeví tři skřeti – tři… Sam se ukryje a nechá Froda ležet na zemi, kde ho skřeti objeví… No, takhle to prostě není možné – kde je ta velkolepá scéna, kdy Sam, přestože už je daleko v průsmyku, se okamžitě obrací a běží zpátky, jakmile tlupa skřetů objeví Frodovo tělo? I když si Sam myslí, že je Frodo mrtev, tak …. „Vyskočil. Zahodil poslání, všechna svá rozhodnutí a s nimi strach i pochybnosti. Teď věděl, kde je odjakživa jeho místo….“ Tři ho zastrašili, jo? Hm, v knize běží zpátky a myslí si: „Kolik jich tam je? Přinejmenším třicet nebo čtyřicet … Kolik jich můžu zabít, než mě dostanou? …. Rád bych věděl, jestli o tom někdy bude zmínka v nějaké písničce: jak Samvěd padl ve Vysokém průsmyku a postavil hradbu těl kolem svého pána…“ Stejně tak je ovšem škoda, jak snadno se Sam dostane do Skřetí věže. Navíc, v průsmyku se lekl tří skřetů a tady tři zabije jako nic. Ani jedno nemá logiku – kdyby jenom viděli stín a utekli, bylo by to mnohem lepší. Scéna ve skřetí věži je velmi dobrá, až na maličkost – skřet přece nemůže chtít Froda zabít nožem. Je moc hezké, že použili stejnou nadávku jako v knize, ale není jasné, proč skřet říká: „Nech toho pištění!“, když Frodo nezpívá ani nemluví. Hlavně však – takto se poslouchají rozkazy Černé věže? Vždyť skřeti měli zakázáno Froda zabít pod „trestem smrti celý stráže“, tak jak to, že ho chce probodnout? To jim bič nestačil? V další dějové linii zatím Aragorn povolá na pomoc v bitvě vojsko mrtvých. V této scéně se mi Aragorn líbil, hraje stále svůj standard, žádné strhující výkony, ale dobře odehraná role. Mrtví, a zvlášť jejich velitel, jsou podle mě vytvořeni velmi dobře, rozhodně lépe než většina skřetů, kteří jsou tak hnusní, až nejsou vůbec děsiví (zvlášť velitel skřetů, jehož „obličej“ vypadá jako pýchavka). Zelená barva duchů je vhodná, možná by lépe vypadali mlhaví, spíše bílí, jenže pak by zase nevypadal efektně jejich útok na Bílé město…. Kdyby se Aragorn nemusel s mrtvými tolik dohadovat, byla by to výborná scéna…. Pěkné jsou v ROTK scény s Faramirem, ovšem tato postava byla tak poškozena v TTT a ext. TTT, že už nelze mnoho zachránit – aspoň je vidět, že je Faramir statečný. Pěkný je výjezd vojska ke znovudobytí Osgiliathu, zejména scéna, kdy se střídá střih na útočící vojsko a Pipina, zpívajícího Denthorovi… Pipinova píseň ve skladbě The Steward of Gondor patří k nejkrásnějším místům filmu, záběry na vojsko, na Faramira velícího k útoku – to vše beze zvuku, jen s doprovodem Pipinovy písně – jsou úžasné – a chlemtajícího Denethora mohli vynechat. Velmi působivá je bitva na Pelennorských polích, zejména příjezd rohanského vojska. Théodenův projev k vojákům je strhující, lepší i než pozdější Aragornův proslov před Černou bránou. Zvlášť se mi líbí, jak Théoden s taseným mečem projíždí kolem řady jezdců, volá „Smrt!“ a celé vojsko odpovídá: „Smrt!“. Detailní záběr na tvář Éowyn prozrazuje její zoufalství a odhodlání zemřít v boji, stejně tak je odhodlán bojovat na život a na smrt i Smíšek. Velmi dobře je natočena scéna, kdy se Eowyn střetne s Jedničkou a společně se Smíškem nazgúla zabijí. Stejně tak je perfektní Pipin ve všech scénách, kdy se snaží zachránit Faramira před upálením. Dějová linie Frodo – Sam – Glum poskytuje celý gejzír nádherných scén. Jedna z nich, která na mě asi nejvíce zapůsobila z celého filmu, je ta, kdy Frodo a Sam šplhají po úbočí hory Osudu. Frodo se plazí po rukou a pak klesne… Celá tato dějová sekvence je podbarvována mimořádně krásnou lyrickou pasáží ze skladby The Black Gate Opens. Nejdojemnější je, jak Sam zvedne Froda do náruče a vypráví mu o Kraji, jak se blíží jaro, v křovinách budou hnízdit ptáci, budou dozrávat jahody… a ptá se ho, zda si pamatuje chuť jahod. Asi za nejlepší herecký výkon považuji reakci Froda, který mluví jako někdo, kdo je k smrti vyčerpán a stěží ze sebe vypraví slovo. Zde je vidět, jak mistrovsky tato dvojice dokáže hrát nejen výrazem tváře a gesty, ale i hlasem. Chvíle, kdy Sam nese Froda na zádech ke vchodu Sammath Nauru, patří k vrcholům filmu. Mezitím vojska gondorských a rohanských porazila armády skřetů. Za zbytečnou považuji scénu, kdy Legolas zabije oilifanta - je tak hloupá, že nezasluhuje ani zmínky. Čas, který zabírá, mohl být využit pro rozhovor Faramira s Éowyn, pro bližší vysvětlení jejich seznámení. Vítězové v bitvě se rozhodnou, že se vydají k Černé bráně a budou předstírat, že chtějí zaútočit, aby odlákali Sauronovu pozornost od hory Osudu a dali šanci Frodovi dokončit poslání. Tento plán však v knize navrhne Gandalf, nikoliv Aragorn, a je to i mnohem logičtější, protože se lze důvodně domnívat, že takový plán měl Gandalf již dávno – neposlal by Froda na jistou smrt, kdyby nebyla naděje, bláznovská naděje… takto vypadá Gandalf trochu jako stařík, který neví, co si počít. Ale co by se neudělalo pro Aragorna, že. Vyzyvatelé se však téměř ihned musí vrátit k vojsku, protože z otevřené brány se valí přesila skřetů, zlobrů a jiných netvorů, kteří slouží Sauronovi… Je trochu škoda, že Ústa Sauronova se nedostala už do kinoverze. Projev Aragorna k vojákům je však pěkný a následující scény ještě lepší. V ději je ale potřeba vrátit se opět na horu Osudu. Na Sama nesoucího Froda zaútočí Glum a opět se snaží zmocnit se Prstenu. Frodo útok odrazí a zatímco se Sam snaží zneškodnit Gluma, vyráží zdolat poslední úsek cesty ke vchodu v úbočí hory. Glumův útok zburcoval poslední zbytky Frodových sil – Frodo utíká…. Scény natočené v nitru hory Osudu jsou velice působivé, zejména zpočátku, hudba monumentální, osudová (skladba The End of All Things). Frodo stojí na okraji propasti a bojuje sám se sebou, aby dokázal Prsten hodit dolů…. Krásná je naléhavost v Samově hlase, který na něho volá, aby Prsten zničil, a nakonec zoufalství, neboť je zřejmé, že Frodo boj prohrává…. Až k osudnému: „Prsten je můj!“ Naštěstí bylo kdysi dávno předurčeno, že proto tam musí být Glum, neboť nikdo, nikdo nedokáže Prsten do ohně hodit. Každý by nakonec selhal. Odtud Gandalfovo tušení, že Glum „…má ještě něco vykonat, než přijde konec“, a že proto nesmí být zabit. Vědomí předurčenosti věcí či osudu se táhne jako niť celým příběhem a nemalou měrou přispívá k jeho tajemnosti a kouzlu. Glum tedy zaútočí - v knize krásná scéna, tady boj s neviditelným Frodem vypadá trochu divně. Ukousnutí prstu Frodovi je výborně zahrané, ale to taky měl být konec. V knize stačí pár krůčků a jásající Glum spadne dolů… Poslední zakvílení „Milášššku!“ by stačilo… Jenže tady se Frodo vzchopí a vrhne se na Gluma. To je ještě dost dobré, ale potom Glum opravdu spadne a divákovi se naskytne neuvěřitelný pohled na Gluma, spokojeně se potápějícího do vroucí lávy. To tam opravdu nemuselo být, ani pád Froda z útesu – i když to už tolik nevadí (naštěstí mu Sam neříká : „Dokážete to!“, ale jenom: „Chyťte se!“). Pak už následuje jenom úprk před žhavou lávou…. Následující scény ale opět patří k nejkrásnějším ve filmu - hobiti se zachrání (pro tu chvíli) na skalisku na úbočí hory Osudu, kterou ale brzo začne obtékat láva, a tak hobiti mají odříznutou cestu k úniku… Rozhovor Froda se Samem je dojemný, a režisér sem velmi vhodně vpašoval zmínku o Růže Chaloupkové. Hobiti klesnou vyčerpáním a žárem, ztratí vědomí a už nevidí, že je odnášejí orli… za něžných tónů lyrické části skladby The End of All Things. Rozmlžený záběr na Frodův obličej, který pozvolna jasní, jak se probouzí na lůžku, je podobný záběru, který poeticky znázorňuje Frodovo uzdravení a cestu od Bruinenského brodu do Roklinky. Opakování podobných nebo vracení stejných záběrů (umírající Boromir), stejně tak jako propojování trilogie hudebními motivy pokládám za skvělý nápad. Mezitím ale i druhá dějová linie zazáří v bitvě před Černou branou… Nejvíce se mi líbí, jak všichni nadšeně přivítají důkaz toho, že Prsten byl právě zničen – zřícení Černé brány a věží Barad - Dûr, paniku ve vojsku nepřítele…. ale jejich radost rychle přejde ve zděšení a hrůzu, když vidí výbuch hory Osudu a je jim jasné, že Frodo se Samem musí být blízko. Tohle je zahráno opravdu výborně, zvlášť od Smíška, který jen tiše řekne: „Frodo!“ Konečně se ale obě dějové linie spojí – bylo vybojováno slavné vítězství a Společenstvo je opět pohromadě. Velice hezká je scéna, kdy se Frodo probudí a uvidí Gandalfa, potom Smíška s Pipinem, ale zejména Sama – výraz, s jakým se na sebe dívají, je úžasný – oni nemusí vůbec mluvit, všechno za ně řekly činy, a k porozumění jim stačí pohled…. Z dalších velmi pěkných scén lze uvést korunovaci Aragorna, doprovázenou skladbou Return Of The King. Píseň, kterou zpívá Aragorn, je docela hezká a ke králi se hodí. Méně podařený je příchod Arwen, myslím si, že měl být poněkud obřadnější a vznešenější, ale nijak zvlášť to nevadí. Velice hezké je „klanění se hobitům“, kdy zazní také motiv Kraje. Není ale tak úplně správné, přece jen postrádám „Chvalme je velikou chválou!“ a hold celého vojska, který měl patřit pouze Frodovi a Samovi. Smíšek a Pipin také vykonali statečné činy, ale v této chvíli vedle Froda a Sama nepatří. Opravdu zdařile je natočen návrat hobitů do Kraje. Scéna, kdy všichni čtyři projíždějí kolem hobita, zametajícího před norou, je dokonalá – v mistrovské zkratce říká režisér vše. Zde, a pak ještě v hospodské scéně U zeleného draka se naplno projeví, že Pán Prstenů vůbec není pohádka, naopak se v něm silně odráží reálný život. Tak se vracívají hrdinové – nepochopení a neocenění. U Zeleného draka není třeba slov… i když, Pipin, Smíšek a Sam se dokázali vrátit k normálnímu životu a žít šťastně. „Je to skoro jako sen, který pomalu vybledl.“ (Smíšek), ovšem Frodo se už nikdy vrátit nemůže, pro něj život ve Středozemi skončil… „Pro mne ne, já to cítíím spíš, jako bychom zase usínali.“ (Frodo). Krásně je to vidět v krátké scéně, kdy píše poslední řádky do Červené knihy, a pak bezcílně bloumá Dnem pytle. Je to někdo úplně jiný než ve Společenstvu – radost, spontánost, štěstí jsou pryč. Skutečně, Pán Prstenů má k pohádkovému příběhu daleko – jasně je řečeno, že za nejstatečnější činy a nejvyšší oběť nepřijde odměna a uznání, naopak, hrdina zaplatí vším, co má. „…Nežádej však, abych ti přál zdraví a dlouhý život. Nečeká tě jedno ani druhé. To ovšem není moje dílo. Jen předpovídám.“ (Saruman k Frodovi). Následuje půvabná scéna svatby Sama a Růži, vtipné je zachycení kytice Pipinem… Zbývají už jen Šedé přístavy – krásný a dojemný konec příběhu. Už sama cesta Froda s Bilbem ve voze musí diváka dojmout – zejména ono „Promiň, strýčku, já jsem ho ztratil.“ Scenérie Šedých přístavů je krásná, herecké výkony bravurní… Loučení hobitů opět patří k vrcholným scénám filmu, výraz Frodovy tváře, když se naposled obrátí na můstku k přátelům, je úžasný… Skladba The Gray Havens je pěkná, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mnohem lépe by se hodilo použít skladbu Breaking Of The Fellowship ze Společenstva. Kdyby tenhle motiv zazněl, asi by nebylo snadné zadržet slzy… Ale proč vlastně? Myslím, že pokud někoho tento příběh dojme k slzám, měl by na to být hrdý. Samův návrat domů, jeho vítání s Růžou a dětmi, je doprovázeno tichým monologem Froda, který zní Samovi v hlavě („Můj drahý Same, nemůžeš být pořád roztržen na dvě půle, budeš muset být mnoho let celý a z jednoho kusu…. Tolik máš před sebou radosti, života a práce….“). Bylo by velmi hezké, kdyby se ještě před závěrečnými titulky objevil kratičký doslov, že po mnoha letech, když Samovy děti byly již dospělé a paní Růžena zemřela, opustil Samvěd Dno Pytle a předal Červenou knihu své nejstarší dceři Elanor. Pak se vydal do Šedých přístavů a přeplavil se přes moře… Co říci závěrem? Snad jen to, že pokud Návrat krále a vůbec celá trilogie vzbudila tak nadšený ohlas milónů diváků v mnoha zemích, není to s naším světem tak zlé, jak by se mohlo zdát. „A to by mohlo být povzbudivé pomyšlení…“ | ||
|
|
Nacházíte se na JCsoft's
FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/ Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.
|