Je rozdíl mezi pojmy nejoblíbenější a nejlepší. Pán prstenů je pravděpodobně moje nejoblíbenější kniha – četl jsem ji mnohokrát, z toho nejméně pětkrát v bloku Sillmarillion – Hobit – Pán prstenů – Nedokončené příběhy (v této kombinaci je zážitek dle mého soudu nejsilnější). Přesto jsem četl i lepší knihy a necítím v tomto tvrzení žádný paradox.

Označení filmu na motivy je velmi široké. Existují filmová díla, kde z původní předlohy zůstaly skutečně jen izolované motivy – je např. zachována základní myšlenka, avšak chronologické posloupnosti, postavy, dějové prvky jsou zpřevraceny, překovány, uhněteny zcela odlišně. Příkladem takových zpracování (schválně zůstanu u filmů a knih, které téměř každý zná z dětství) může být např. 2. díl Vinetoua, či (chceme-li zůstat ve fantastickém světě) Nekonečný příběh. To jsou filmy skutečně na motivy, zůstaly v nich prvky, silná místa původních děl, výsledek je však natolik odlišný, že jakékoliv srovnávání knihy a filmu je předem odsouzené k nezdaru. A pak zůstává možnost druhá – film po svém adaptuje původní předlohu, vypráví ji snad z jiného úhlu, s drobnými změnami, stále však ve výsledném tvaru cítíme většinu kompozičních a dějových složek knihy. To je volba, kterou se vydal Jackson při adaptaci Pána prstenů. A tvrdím proto, že je možné analyzovat film v souvislosti s knihou – možné, nikoliv nezbytné! A odmítám myšlenku, že kdo tak dělá, nepochopil rozdíl mezi filmem a knihou. Film je film. Kniha je kniha. Téma však zůstává tématem.

Pokus o analýzu Návratu krále nelze provést bez souvislostí se Společenstvem a Dvěma věžemi, jak již bylo jinými řečeno, ani jeden film trilogie není samostatné dílo – důležitý je jejich celek.



Epos

Co je základním tématem Pána prstenů? Odpověď není zcela snadná. V zásadě se Tolkien pokusil o novodobou, prozaickou „nápodobu“ eposu. Širokých epických vyprávění s bohatě větvenou kompozicí (v PP se od chronologie prvního dílu dostáváme k paralelním strukturám Návratu krále) najdeme v dějinách literatury několik – např. Vojnu a mír od Tolstého. U takto pojatých románů těžko nalezneme vůdčí děj či postavu, o níž bychom mohli bez pochybností říci: ano, zde je jádro. V Pánu prstenů lze nalézt 2 základní témata – téma války a cesty. Tuto variantu může podpořit nejen vědomí Tolkienových inspirací (válka je základní motiv většiny epických básní od doby starověku po středověk), ale i studium Sillmarillionu – Válka o prsten působí jako stěžejní hybatel většiny dějů příslušného věku Středozemě – putování Společenstva je vyvrcholením této války.

Pokud se tedy Jackson rozhodl od Dvou věží soustředit filmařskou pozornost na epické líčení bitevních scén, činí tak v souladu s knižní předlohou a zároveň v souladu s hlubšími inspiračním zdroji J. R. R. Tolkiena. Starověký či středověký epos bez boje není myslitelný. A především – epické, hrdinské vyprávění vždy vědomě překrucovalo svou předlohu (chcete-li skutečnost) v rámci vytvoření dokonalejšího, patetičtějšího obrazu svých hrdinů. Zejména výpad Rohanských z Hlásky ve Dvou věžích, jejich útok v Návratu krále či beznadějná jízda Faramira vlastně přepracovávají Tolkienův mýtus stejným způsobem, jakým středověcí tvůrci zacházeli s realitou např. v Cidovi či Rolandovi.




Cesta

Souhrnně řečeno Jackson je předloze až překvapivě věrný - jsou zachovány motivace většiny hlavních postav, divák vnímá proměnu bezstarostných hobitů ze Společenstva k jejich změněnému vědomí v Návratu krále – na konci putování je každý z nich v boji proti Nepříteli připraven ztratit život, v případě Froda i něco víc. Procházíme i závěrečným pochopením, že návrat k původnímu normálu už nikdy nebude možný – navíc pro Froda je mír Středozemě navždy ztracen. V případě hobitů je vývoj jejich postav podán zajímavým způsobem – a to nejen u Froda a Sama (zde volám bravo!). Také méně efektní role Smíška a Pipina proměnu zachycují.

Cesta - a s ní spojené nástrahy a překážky – mění všechny členy putujícího Společenstva i charaktery ostatních hrdinů, kteří osud Společenstva protnou. Dá se říci, že každá důležitá postava prochází v trilogii vývojem, který Návrat krále uzavírá – markantně je to vidět na rozdílu mezi Gandalfem Šedým a Bílým, nádherně napsán je i Théoden – od očarovaného starce, přes váhajícího velitele, k rozhodnému válečníkovi v Návratu krále, jehož proslov k armádě před zjevně nerovným bojem zvedá adrenalin! Méně věrohodný je přerod Aragorna – Hraničáře v Aragorna – krále Gondoru – minimálně jeho korunovační proslov postrádá charisma a vášnivý polibek s Arwen je věcí, kterou by (podotýkám filmový) Aragorn udělal jen těžko – cumlat se mohou patnáctiletí milenci na školní chodbě, těžko ale král největší říše Středozemě na oficiálním shromáždění lidu.

Méně prostoru dostali Gimli a Legolas – přerod jejich postav se víceméně omezil na vznik přátelství mezi dvěma původně nevraživými rasami, i tento důležitý prvek však završuje teprve Návrat krále ve scéně, která by opět v realistickém dramatu z 2. světové války mohla vyznívat přespříliš pateticky, ve fantastickém eposu však obstojí.

Předvedení bojových schopností Legolase, vrcholící skolením olifanta, by nemuselo vadit, kdyby tyto sekvence zároveň neukázaly trikové rezervy filmu. Domnívám se, že za několik let budou trikové nedokonalosti (podotýkám několika málo scén) asi stejně zjevné, jako je dnes můžeme vnímat třeba ve filmu Twister. Minimálně z tohoto důvodu měla být ze Dvou věží odstraněna sekvence s počítačovými (a děj nikam neposunujícími) vrrky.

Měnil se Boromir, mění se Glum (posílen v Návratu o podobu mladého-starého Sméagola), Faramir, Arwen, Elrond, Éowyn.

Jen Nepřítel je neměnný, krom okamžiku své zkázy.




Závěry příběhů

Návrat krále je film příliš krátký na to, aby dokázal uzavřít všechny dějové linie trilogie. Za něco může předloha samotná, za něco Jackson sám – např. tím, že prodloužil Dvě věže o sekvenci s vrrky a o putování Faramira s Frodem do Osgiliathu, zbavil se možnosti dokončit již v tomto díle příběh Sarumana, případně rozvést více funkce palantírů (v příběhu jsou stejně jako v knize cítit vlivy tří vidoucích kamenů). Nedořečeno zůstává i ledacos dalšího – avšak kupodivu můžeme tyto linie obhájit i z pozice čtenáře knihy PP. Ani Tolkien zdaleka ne vše uzavírá a dostatečně zdůvodňuje – teprve Dodatky vysvětlují minimálně 90% záhad, které při četbě vlastního textu vyvstanou. Největší nejasností knihy je příběh Arwen, která bez předchozího upozornění náhle přirajtuje na scénu a schvátí Aragorna. Teprve z Dodatků se dozvídáme hloubku jejich vztahu a až ze Sillmarillonu můžeme plně pochopit osudovost tohoto třetího velkého spojení lidí a elfů (vedle zničení Prstenu je to vlastně největší událost PP, přesto se jí Tolkien téměř nevěnuje). Jacskon naopak motiv lásky Arwena a Aragorna zcela legitimně posílil – a nezbyl mu čas na vedlejší milostnou zápletku Faramira a Eówyn. V tomto kontextu bych nápad s rozšířenými DVD vnímal jako geniální kontrapunkt k Tolkienovým Dodatkům. Stejně jako Tolkien cítí nutnost dovysvětlit zvídavému čtenáři mnohé skryté významy, dělá to Jackson ve svých DVD „dodatcích“.




Obraz

Základním vyjadřovacím prostředkem filmu jsou obrazové hody, orgie vizuálních emocí. V tomto kontextu je třeba vyzdvihnout majákovou sekvenci v Návratu krále (byť její začátek snad může připadat nelogický – proč to ten Gandalf nezapálil sám?) – pouhý let nad horskými štíty ve spojení s hudbou vyvolá představu neodvolatelného osudu, nevyhnutelné války, nepředvídané odvahy. Vítr, bušící srdce, oheň a energie! Tady Jacskon neilustruje knihu, zde se chová jako geniální filmař! Stejnou silou působí příjezd Gandalfa k Citadele či útok Faramira prostříhaný s naturalistickými záběry baštícího Denethora. Zde má Návrat krále největší sílu ze všech 3 dílů – připočítat k tomu můžeme děsivou sekvenci s Odulou – pohled vpřed, vzad… proč se jen nepodíváš nad sebe, Frodo?

S obrazem souvisí i další interpretace filmu – největším Nepřítelem není Sauron, nýbrž Prsten. Bez Prstenu Sauron nemá moc, Prsten ovládá povahy lidí – nikdo by jako jeho Pán neobstál nedokázal by té temné moci vzdorovat, zatímco proti Sauronovi a jeho geneticky zpotvořené armádě házejí lidé špínu i ledacos těžšího po staletí. Prsten žhnoucí na krustě lávy, kovové zlo, na němž začínají probleskovat zlověstná slova, aby vzápětí navždy zhasla – to je vrcholná likvidace Nepřítele. Pád Saurona je v tomto kontextu odvozený a podružný.




Končím

Mohl bych pokračovat dále přes detaily, doufám však, že pozorný čtenář již porozuměl, byť třeba nesouhlasí. Je rozdíl mezi filmem vynikajícím (či zlomovým) a filmem dokonalým. Dokonce i v žánru epického hrdinského dobrodružství s mnoha bitevními či bojovými záběry bych našel bezchybnější filmy (ze starších dob např. Cida či Kleopatru, z novějších Hero). Pán Prstenů není bezchybný, není dokonalý – je jen vynikající a zlomový. Přes své nedostatky je to největší epická a zároveň na emoce působící podívaná, kterou jsem měl možnost vidět! Společenstvo putovalo mnoho měsíců, Jackson několik let, já věnuji pár týdnů tomu, abych se přenesl přes své nespokojenosti:) To se mi zdá víc než fér.




Dodatky aneb co mě ještě napadlo a jiným jsem ukradl:)

Genialita trilogie spočívá i ve způsobu natočení víceméně na jeden zátah. Nejenže srovnatelně dlouhou trilogii nenajdeme, těžko budeme hledat i kratší, podobně konzistentní projekt. Komparace se nabízí snad se starými Hvězdnými válkami (zde je však úzce propojen pouze 2. a 3. díl), na zhodnocení nových dílů Hvězdných válek si budeme muset ještě počkat (jenže už první dva díly ukázaly, že Lukas, mírně řečeno, tápe), totéž platí o Matrixu (který, ač jsem jeho zastáncem, jeví daleko více chyb) - a to žádný z režisérů nebyl vázán knižní předlohou.

A bohužel knižní ani filmová verze neosvětluje problematiku sexuálního života 87 letého Aragorna a několik set let staré Arwen. To mě trápí již dlouho, stejně jako informace, zda měli elfové vedle lembasu i toaletní papír, nebo jestli neměli, a právě proto byl lembas balen do tak velkých, hebkých listů…